87 let čekala na své objevení zapomenutá nahrávka projevu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka z roku 1931. Až doposud měl rozhlas k dispozici všehovšudy jen pět záznamů Masarykova hlasu, a teď jsme přidali šestý. Čím je zajímavý? A přiblíží nám z Masaryka něco nového?
Jak už to bývá, za vším stála tak trochu náhoda. V depozitáři Českého rozhlasu ležely dlouhá léta matrice, sloužící jako jeden z materiálů k výrobě gramofonových desek. Jedna z nich měla velmi stručné označení Přenos z Pražského hradu. Mělo se za to, že jde o záznam některého z projevů, který byl později odvysílán a dnes je ve zdigitalizované podobě uložený v archivu Českého rozhlasu.
Archiváři se nakonec (v roce 2018) pustili do zkoumání matric, které bylo technicky velmi složité. Aby slyšeli, co je na matricích nahráno, museli pomáhat odborníci z loděnických gramofonových závodů. Všichni pak byli překvapeni, když tehdy už téměř 90 let starý materiál „promluvil“.
První slova nahrávky zněla: „Nemůžeme naší drahé republice a všemu jejímu lidu přáti nic lepšího, než aby s důvěrou, rozvahou a trpělivostí, opřenou o mravní zásady demokracie, demokracie ke všem vrstvám spravedlivé nejen politicky, ale i kulturně, hospodářsky a sociálně, překonal šťastně tuto, v dějinách lidstva snad nejvážnější dobu.“ Odborníci ihned poznali hlas prvorepublikového politika Jana Malypetra.
Období první republiky máme tendenci vnímat jako raný vrchol mladého československého státu, který dodnes nepřestává inspirovat svým bohatým kulturním životem a odkazem, který po sobě zanechaly osobnosti veřejného života v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Bylo to ale opravdu tak idylické období, nebo si ho kvůli následným událostem dvacátého století přikrášlujeme?
Ale to nebylo vše. Po Malypetrovi hovořil sociálně demokratický senátor František Soukup, po něm premiér František Udržal. To pořád byla deska v první polovině. A potom to přišlo: „Pánové! Předně bych chtěl povědět, že se připojuji k prohlášení, které jste, pane předsedo vlády, učinil nedávno ve sněmovně…“ Nezaměnitelný hlas poznali všichni – hovořil prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Archivářům pak nedalo mnoho práce nahraný projev datovat. Byl pronesen v roce 1931 ve státní svátek 28. října a prezident Masaryk se obracel k zástupcům Národního shromáždění a vlády. Nejde o neznámý projev – hned následujícího dne ho přetiskly noviny a před časem vyšel v rozsáhlé řadě Spisů TGM. Nová je ale informace, že se projev dochoval ve zvukovém záznamu.
Masarykův projev vznikl v době, kdy na Československo teprve doléhala hospodářská krize ve své nejtvrdší fázi. Masaryk se k ní vyjadřuje spíše okrajově; hovoří o škrtech ve státním rozpočtu a nabádá všechny ke skromnosti ve všech ohledech, zároveň ale například dává na zváženou více investovat do vojenského i civilního letectví a do výcviku nových letců.
První republika trvala dvacet let. Více než padesát let pak trvalo období, kdy byla nejen zpochybňována, ale také odsuzována. Komunistické pojetí historie ji popisovalo jako přinejmenším asociální období, kdy lidé trpěli. Otázkou tedy zůstává, zda za první republiky sociální systém opravdu neexistoval?
Kritizuje korupční poměry v prvorepublikové politice: „Nebudeme si zastírat fakt, že jsou u nás lidé, kteří svého veřejného postavení zneužívají k tomu, aby bez práce pohodlně žili a bohatli. Žaluje se právem na korupci. Je-li někdo korupčníkem nebo spojencem korupčníků, je v zájmu státu, aby byl odstraněn. Je-li ještě k tomu politicky činným, je to dvojnásob nutné,“ říká Masaryk.
V projevu také kritizuje inteligenci, jejíž situaci označuje za kritickou (patrně zde má na mysli nekritický příklon části inteligence k politické levici, takto přímo to ale v projevu nezazní) a nabádá k provádění rozumné a poctivé politiky.
Unikátní, nově objevený záznam hlasu Tomáše Garrigua Masaryka z roku 1931 a jeho nadčasový projev komentuje v pořadu Archiv Plus historik Josef Tomeš. Vysíláme v repríze.
Druhý československý prezident, čtvrtý předseda vlády, první ministr zahraničí – Edvard Beneš (1884-1948). V jeho kariéře se odrážely události dějin poloviny 20. století.
Jiří Dienstbier, Sláva Volný a mnozí další byli 21. srpna 1968 u rozhlasového mikrofonu v Praze. Pamatují na ně ti, kteří slyšeli státní hymnu doprovázenou střelbou.
Československo se poklidně rozdělilo, přesto v druhé polovině roku 1993 zbývala k dořešení ještě řada témat. Špinavé peníze, postavení médií i stíny komunistické minulosti.
