Srpen 1968: Prohlášení v ruštině dostalo Mirka Kováříka na černou listinu
Jiří Dienstbier, Sláva Volný a mnozí další byli 21. srpna 1968 u rozhlasového mikrofonu v Praze a jejich jména se vryla do paměti všem, kteří slyšeli státní hymnu doprovázenou střelbou z Vinohradské ulice.
Věra Šťovíčková-Heroldová byla u všeho, co se dělo v éteru po 21. srpnu 1968. Pak přišla výpověď
Věra Šťovíčková-Heroldová (1930-2015) byla v šedesátých letech nepřehlédnutelnou osobností rozhlasové žurnalistiky. Zpravodajka v Africe se vrátila do Československa na jaře 1968 a za mikrofonem prožila i bouřlivý týden po 21. srpnu. A pak už toho moc v rozhlasu nezažila.
Jenže ve stejnou dobu seděli další moderátoři u mikrofonů v tehdejších krajských studiích Československého rozhlasu. O nich se tolik nemluví. Patřil k nim i Mirek Kovářík v Ústí nad Labem. S rozhlasem spolupracoval už před rokem 1968, kdy začal společně s Janem Duškem připravovat pořad pro mladé Klub.
„Další díl jsme měli natáčet ve středu 21. srpna 1968. Ráno kolem 4. hodiny mi do bytu v Litvínově volal Honza Dušek, abych okamžitě přijel do ústeckého rozhlasu. Nebylo to jednoduché, kus cesty jsem jel nákladním vlakem, ale nakonec jsem do Ústí přijel,“ vzpomínal Kovářík v srpnu 2018 v pořadu Archiv Plus.
Ústecký rozhlas vysílal nejdéle
Na rozdíl od Prahy udržel ústecký rozhlas své vysílání v éteru velmi dlouho; podle pamětníků vysílal dokonce ze všech mimopražských studií nejdéle.
„Přinášeli jsme aktuální informace z kraje, ale podle možností i zásadní zprávy celostátního významu. V komentářích pak nejčastěji zaznívaly výzvy ke klidu. Obavy z nějakého zásahu okupačních armád v případě masových projevů nesouhlasu byly velké,“ popisoval Kovářík.
Z mnoha sdělení, která v těch dnech odvysílal, mu v paměti utkvělo především jedno: „Od člověka, který byl v Ústředním výboru KSČ, jsme se v noci dozvěděli, že prezident Ludvík Svoboda odletí do Moskvy, aby jednal o vydání zadržených politiků a o dalším vývoji v zemi. Ústí nad Labem bylo první, které tuto informaci odvysílalo, vyšlo to zrovna na mě.“
O atmosféře tehdejších dnů svědčí i událost, která následovala vzápětí a na kterou si Mirek Kovářík také pamatoval.
„Odvysílal jsem informaci o chystaném odletu prezidenta Svobody do Moskvy, skončilo vysílání a já odešel ze studia. Scházel jsem dolů po schodech a v přízemí mě potkal hudební redaktor Jan Oliva. Říká mi – Mirku, představ si, rozhlas ve Stockholmu teď vysílal, že prezident Svoboda odjíždí do Moskvy a že to teď hlásila nějaká československá stanice. – To se odehrálo asi během tří minut. Neuvěřitelné!“
Postupný odchod
Mirek Kovářík vysílal v Ústí nad Labem celý první okupační týden, většinou v noci. Vzpomínal na velké nervové vypětí, spojené se snahou utajit před okupačními armádami, odkud ústecké studio vysílá: „Byl to paradox: my se ve studiu doslova rvali o každou minutu, abychom se udrželi ve vysílání – a ve městě tou dobou už lidé zase běžně chodili do cukrárny na kávu se šlehačkou. To byla druhá strana toho našeho neustálého vyzývání ke klidu.“
Poslední vzpomínka má už poněkud hořký nádech – Mirek Kovářík byl absolventem pedagogické fakulty, obor čeština a ruština. Jako jeden z nemnoha v ústeckém studiu hovořil dobře rusky. A tak se stalo, že do vysílání přečetl druhý den okupace v ruštině provolání k sovětským vojákům. Nebylo mu to zapomenuto: na počátku normalizace se objevil na seznamu „představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu“.
Jeho odchod z rozhlasu ale nebyl z hodiny na hodinu. Rozhlasový týdeník pro mladé Klub mohl v Ústí nad Labem připravovat ještě do roku 1970.
„Potom mi zakázali chodit na mikrofon, směl jsem dělat pouze režiséra reklam. Někdy v roce 1973 pak přišel striktní zákaz jakékoliv práce pro rozhlas, který platil až do listopadu 1989,“ dodal Mirek Kovářík. Od roku 1991 dál spolupracoval s rozhlasem, nezapomenutelná byla jeho Dobrá jitra, která moderoval mezi lety 1995 až 2005 na tehdejší stanici Praha.
Související
-
Alan Levy. Srpen 68 očima amerického novináře v Praze
„Za jediný den nadělali Rusové v Praze víc škody než Němci za celých šest let, co tu byli,“ řekl 21. srpna 1968 dopoledne jakýsi muž v Praze americkému novináři.
-
Rok 1968 mi obrátil život naruby: Kdykoli do toho můžou začít vrtat. Příběh Eugena Brikciuse
Básník, výtvarník, esejista a latiník. K tomu autor happeningů. Eugen Brikcius je těžko zařaditelná osobnost a režim v Československu s ním měl logicky problém.
-
Byli všichni kolaboranti z roku 1968 potrestáni? Před soudem byl jediný Hoffmann, komentuje historik
21. srpen 1968 byl tragickým dnem československých dějin. Jak se to mohlo stát, že Československo okupují sovětští vojáci? Právě ti, kteří byli před lety oslavováni?
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.