Byli všichni kolaboranti z roku 1968 potrestáni? Před soudem byl jediný Hoffmann, komentuje historik

Zdůvodnění z nejvyšších míst Sovětského svazu a tehdejšího vojenského uskupení socialistických států Varšavské smlouvy bylo jednoduché: lid v Československu nás o pomoc požádal. 

Dlouhá dočasnost

Údajný dočasný pobyt sovětských vojsk – právě ta „dočasnost“  se stávala centrem lidových vtipů – trval víc než 20 let. Jedním z požadavků nové reprezentace státu po listopadu roku 1989 bylo, že je nutné a nezbytné, aby sovětská vojska zemi opustila.

Nebylo to vůbec jednoduché, stejně tak jako nebylo jednoduché pojmenovat ty, kteří kolaborovali. Jak uvádí historik Vladimír Čermák: „Někteří z členů normalizačního vedení se sice po roce 1989 dostali před soud, ale jejich obvinění se týkala jiných deliktů než samotné kolaborace.“

Vážený Leonide Iljiči, s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s tímto naším prohlášením: Náš polednový demokratický proces, ve své podstatě zdravý, náprava chyb a nedostatků minulosti a celkové politické vedení společnosti je postupně odnímáno z rukou Ústředního výboru strany.
Tak začíná údajný zvací dopis

Pjotr Šelest. Kremelský „jestřáb“, který obdržel na záchodcích zvací dopis

• Upravit
• Smazat

Když se obyvatelé Československa probouzeli 21. srpna 1968 do země obsazované vojáky pěti států Varšavské smlouvy, byla jejich reakce jednoznačná a nejlépe ji asi vyjadřoval jeden z nápisů na zdech: Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.

Předán byl velmi nestandardně: na veřejných záchodcích. Zorganizoval to údajně Alois Indra.

Na závěr onoho neblaze proslulého dopisu jsou kromě jeho i jména dalších kolaborantů: Kolder, Kapek, Švestka, Biľak. Pětice jmen, která jsou zařazena na tabuli hanby našich dějin. Ale jmenovat lze další, patří mezi ně i tehdejší ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann, nebo estébák Bohumil Molnár.

Potrestání – nepotrestání

Vyrovnání se s minulostí znamená přiznat si svůj osobní podíl na tom, co se v naší historii odehrálo. A leckdy je to pro člověka velmi obtížné a i traumatizující.

V rámci společenství je stejně tak důležité vinu, selhání a zradu umět nejen pojmenovat, ale také odsoudit. Ostatně k tomu nám může napomoci i zákon č. 189, který byl přijat v roce 1993 a období let 1948–1989 je charakterizováno jako období režimu zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného.

Vasil Biľak |foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jak to s kolaboranty dopadlo? Strohá fakta: Kolder umírá v roce 1972, Švestka v roce 1983, Kapek spáchal sebevraždu v květnu roku 1990 a Indra umírá v srpnu roku 1990. Zbýval Vasil Biľak.

Do toho přichází rozdělení Československa, a jak uvádí historik Vladimír Čermák, „kolaboranti získali příležitost, jak spojit obavy z takového vývoje s latentním (tehdy) nacionalismem a využít rozdělení státu jako jistou prevenci před případným trestním stíháním za kolaboraci.“

Shrneme-li to, ani Biľak potrestán nebyl. A tak se před soudem ocitl pouze Karel Hoffmann, předlistopadový funkcionář, který nechal zastavit vysílání Československého rozhlasu v noci na 21. srpna a chtěl tak zabránit zveřejnění odmítavého stanoviska k okupaci, které přijalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, tedy legitimní vedení strany a státu.

Kolotoč soudů a rozsudků skončil nástupem do vězení, odsouzen byl na čtyři roky. Propuštěn byl předčasně s ohledem na jeho zdravotní stav. Možná by se dalo pokračovat dalším výčtem jmen těch, kteří kolaborovali. Někteří konstatují, že to byli svým způsobem dokonce všichni komunisté ve státě.

Celý pořad najdete v audiu.