Okupační vojska přijela během jedné srpnové noci, jejich odchod se organizoval měsíce

Události navazující na 17. listopad 1989 změnily politické ukotvení státu, společenskou atmosféru, ale také to, co zůstávalo symbolem totalitního komunistického režimu: okupační vojska, která v Československu byla více než 20 let. Požadavek na jejich odchod se objevil takřka bezprostředně.

Prostor raketové základny Vesecko u Turnova po odchodu Sovětů|foto: Archiv Josefa Kunetky

„Byl to jeden z hlavních cílů tehdy nové politické reprezentace, ale nejen to, bylo to také očekávání celé veřejnosti,“ uvádí host pořadu, historik Oldřich Tůma. To potvrzuje ve své vzpomínkové knize tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier:

„Deset dní po nástupu do vlády, 20. prosince 1989, jsme odletěli s premiérem Mariánem Čalfou do Moskvy. Na letišti na mě čekal Ševarnadzeho náměstek Ivan Aboimov. Po cestě na ministerstvo zahraničí jsme v autě spíše společensky konverzovali… Můj první dojem z něj byl rozporuplný. Viděl jsem, že je to inteligentní člověk, který rozumí své práci. Jeho vysoká sportovní postava vyjadřovala jistotu, tvrdost a odhodlání. Nebude to lehký partner při jednání.“

Dovršení suverenity

Dané obavy se potvrdily, ale je třeba připomenout, že vyjednávací pozice představitelů obou států byla odlišná.

„Výchozí stanoviska byla protikladná, československé vycházelo z toho, že sovětská vojska přišla nelegálně kvůli srpnové okupaci a z hlediska mezinárodního práva nezákonně a smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk října 1968 byla vynucená. Sovětská strana naopak vycházela z platnosti této dohody a chtěla ji nějak modifikovat a chtěla odchod protáhnout třeba na pět let a tudíž prodloužit dohodu o dočasném pobytu vojsk,“ vysvětluje Oldřich Tůma.

Svět diplomacie se může zdát do jisté míry světem vzdáleným nejen slovy, ale také způsoby vyjednávání. Peripetie, které nejen celé jednání provázely, se mohou zdát dnešním pohledem jako drobné zádrhele, ale bylo to pro další budoucnost státu zcela zásadní.

„Šlo o dovršení úplné suverenity,“ jak připomíná Oldřich Tůma a dodává: „riziko pro tehdejší Československo – pokud by tady vojska zůstávala – tady bylo a i Gorbačov měl uvnitř Sovětského svazu řadu nepřátel. Československá reprezentace byla ve svém stanovisku jednotná.“

Odchod až 27. června 1991

Sovětská strana argumentovala obtížemi technického rázu, mezi které patřil nedostatek bytů pro sovětské vojáky v Sovětském svazu, a také jistou nemožností tak „rychle“ odejít. Jistou ironií tak může být, že jejich tzv. příchod byl otázkou několika nočních hodin a jejich odchod byl ukončen 27. června 1991, kdy vrchní velitel armády prezident Havel vydal slavnostní rozkaz u příležitosti odchodu posledního sovětského vojáka ze země.

Čtěte také

RADIOžURNáL

Pohled na okupaci z druhé, ruské strany

Možná jsme tehdy měli slavit více a možná si to máme i v současnosti více připomínat. Neradostným dovětkem pak jsou slova tehdejšího poslance Michaela Kocába, který byl předsedou parlamentní komise pro odsun sovětských vojsk: „Sovětský svaz za zničené životní prostředí nezaplatil ani korunu.“

Škody, které se týkaly staveb, krajiny, životního prostředí a komunikací, tak zůstaly na československé straně. I to je jeden z důsledků okupace, která trvala necelých 23 let, plných 8 345 dní.    

Poslechněte si celý pořad v repríze.