StB po 17. listopadu 1989 nepřestala existovat, ale předvedla nejprofesionálnější výkon, konstatuje historik

Dobový kontext, ve kterém Státní bezpečnost působila, je zobecněn v rezoluci Parlamentního shromáždění Rady Evropy z ledna 2006: „Totalitní komunistické režimy byly bez výjimky charakterizovány masivním porušováním lidských práv. Toto porušování se lišilo v závislosti na kultuře, zemi a historickém období a zahrnovala vraždění jednotlivců i skupin a popravy, smrt v koncentračním táboře, smrt hladem, deportace, mučení, nucené práce a další formy masového fyzického teroru, pronásledování z etnických nebo náboženských důvodů, porušování svobody svědomí, myšlení a výrazu, svobody tisku, a také postrádala politický pluralismus… Zločiny komunistických režimů byly ospravedlňovány ve jménu třídního boje a principu diktatury proletariátu.“

„StB vznikla v roce 1945 jako policie sovětského typu na kontrolu veřejnosti, jako nástroj kontroly společnosti ze strany komunistické strany. Přestože podle názvu byla státní, tak ji řídila komunistická strana. Byla vlastně stranickou policií,“ vysvětluje host pořadu, historik Pavel Žáček.

Nevinný začátek

Pátek 17. listopadu 1989, tedy den, který zahájil postupnou likvidaci totalitního státu, začal zprvu nevinně. Ale pak už se „události valily tak rychle, že politické vedení nebylo schopno reagovat. Státní bezpečnost byla nejistá, nebyla jednotně řízená, a přestože nabízela jistá řešení, tak na to nebylo vedení schopno přistoupit,“ vysvětluje Žáček.

Logo|foto:Český rozhlas

Probíhají demonstrace občanů, vzniká Občanské fórum, rezignují členové ÚV KSČ, probíhá generální stávka, ale do situace se zapojují také milicionáři a některé části společnosti se snaží o zachování stávajícího stavu.

Do toho vstupuje kontrarozvědka, která ještě 28. listopadu přijala zásady pro další činnost, mimo jiné „uplatňovat účinné specifické formy, metody a způsoby práce StB ve změněných podmínkách s cílem zabezpečení ochrany základů socialistického společenského systému,“ ale také to, jak se mohou pracovníci StB dostat do jiných společenských struktur. Otázkou zůstává, co se v tomto smyslu podařilo…

Dohání nás minulost?

Svazky, které estébáci vedli, které by řadu věcí mohly objasnit, se právě pro estébáky staly nebezpečnými. Přichází rozhodnutí ke skartaci a výběr, co a koho skartovat, a je otázka, která nás provází i v současnosti.

Publicista Petr Placák v knize Fízl uvedl: „Jediné, co mě ve vztahu k StB dodnes mrzí, že nás po 17. listopadu nenapadlo to, co demonstranty v NDR – obsadit sídla StB a zabránit tak zničení policejního archívu. Zpochybňovat materiály, které nám po sobě StB zanechala, jenom kvůli tomu, že je vyprodukovala zločinecká organizace, jak to mnozí lidé činí, je lživý alibismus. Estébáci si nemohli jednoduše něco falšovat, nebo si vést černé duše.“

Petr Placák čte prohlášení na demostraci v roce 1988|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Poté, co došlo k dalším zásadním změnám, které znamenaly přechod k demokratické společnosti, došlo také v lednu 1990 k zásadním změnám i v bezpečnostních strukturách, Státní bezpečnost nevyjímaje. Zda to byly změny důsledné či nikoliv, to jsou otázky, na které se snažíme nacházet odpovědi. S těmi souvisí také to, jaká byla její role kolem 17. listopadu 1989.

Historik Pavel Žáček konstatuje: „StB krátce po 17. listopadu nepřestala existovat, naopak podala tehdy nejprofesionálnější výkon za dobu své existence. Přestože bylo plánováno, aby přešli estébáci do jiných struktur, tak se to organizovaně nepodařilo. Ale do dalších struktur –do politických, vládních i jiných – přešli její spolupracovníci. Domnívám se, že jsme do určité míry prošvihli 90. léta, kdy byl největší hlad po těchto informacích. Měly být otevřeny veškeré archivy a myslím si, že nás dnes do jisté míry tato minulost dohání.“