Jak to bylo doopravdy: Mělo pražské jaro šanci na úspěch?

Historik Michal Stehlík ve svém textu v knize Osudové osmičky uvádí:

Čtěte takéSpeciální web projektu 1968

„Doba byla na konci šedesátých let celosvětově prodchnuta velkými událostmi. V tomto roce došlo k neuvěřitelné (a do značné míry zároveň nespojité) koncentraci světových událostí od USA přes Německo a Francii až k sovětským tankům v pražských ulicích. V čele všemocné strany československých komunistů stál od ledna 1968 relativně mladý naivní slovenský politik Alexander Dubček, jehož sympatická tvář se skvěle hodila na obálky magazínů, ale rozhodně se za ní neskrýval politický talent, natož potřebná odvaha, inteligence a rozhodnost.“

Symbolický Dubček

Přesto s ním byly spojovány právě sympatie a také překvapení, že vrcholný komunistický funkcionář – na rozdíl od svých předchůdců – je člověkem, který je v kontaktu s občany a zjevně snaží zlepšit prostředí ve státě. A tak se stává symbolem toho, co mělo být jiné a lepší.

Nápis - Dubčeku, nesmíš ustoupit, věříme|foto: Soukromý archiv Pavla Macháčka

„Zpočátku se těšil sovětské podpoře,“ konstatuje host pořadu, historik Jan Kalous. Postupně tomu bylo ale jinak, svědectvím jsou záznamy telefonických rozhovorů Dubčeka s generálním tajemníkem ÚV KSSS Leonidem Iljičem Brežněvem, stejně jako stenozáznamy jednání představitelů komunistických stran. Až se někdy zdá, že velký učitel kádruje svého žáčka…

Sled jednání vrcholil na Slovensku, v malé obci Čierna nad Tisou, „vagónovým jednáním“. „Probíhalo ve vládních vlacích a Sověti vždy večer odjeli na své území. Trvalo čtyři dny a není z něj žádný záznam, přesto se právě na něj obě delegace odvolávaly,“ vysvětluje Jan Kalous.

Mohlo to dopadnout jinak?

Situace uvnitř klíčového orgánu, kterým byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa a především jeho předsednictvo, nebyla jednoduchá. Někteří byli jednoznačně na pomyslném „druhém břehu“, a tak vznikl zvací dopis, pod kterým byli podepsáni Indra, Kolder, Kapek, Švestka a Biľak. Jména, která patří k těm temným v naší historii.

Sověti si mysleli, že naši zem zachraňují. Velitelé jim řekli: „Jste ušlechtilí rytíři“

• Upravit
• Smazat

Petra Erbanová šla ráno do práce do zubní laboratoře a sovětský voják jí bezdůvodně prostřelil koleno. Sovětský voják Sergej Magid přijel do Prahy na tanku.

Ale nejsou jedinými, přidávat můžeme další, například tehdejšího náměstka ministra vnitra Šalgoviče. A pak přichází ona osudná noc z 20. na 21. srpna 1968. Noc, kdy začala okupace Československa a postupně byla zaváděna řada opatření, které vedly k neblahému období, jejž nazýváme normalizací.

Mohlo to vše dopadnout jinak? Historik Jan Pauer ve své knize Praha 1968 konstatuje: „Realistická alternativní politika mohla být vzhledem k rozložení sil v Evropě, poměrům panujícím ve východním bloku a úrovni vědomí tehdejšího sovětského, polského, východoněmeckého a bulharského stranického vedení jen politikou zmírňující škody. Měla lépe rozpoznat a využít úzce vymezený politický prostor a při jasném vymezení politických priorit možná uskutečnit liberálnější variantu reálného socialismu bez použití vlastní armády, jak tomu bylo v Polsku v roce 1981. K tomu však chybělo tehdejšímu reformnímu vedení hlubší poznání a zkušenost.“

Bez šance na úspěch

Mělo tedy Pražské jaro šanci na úspěch?

„Nemělo, s pomocí domácích kolaborantů je zadusil koordinovaný vojenský útok pěti států Varšavské smlouvy. Komunisté, kteří poté vedli stát, nezastupovali obyvatelstvo. Lidé si zvykli mluvit jinak doma a jinak na veřejnosti. Morální marasmus, který byl následně upnut na celou československou společnost, způsobil, že občané státu a vedení komunistů měli protichůdné zájmy a vše vyvrcholilo v listopadu 1989, kdy už komunistické vedení nemělo co lidem nabídnout,“ vysvětluje Jan Kalous.