Rok 1968 mi obrátil život naruby: Jednou uprchlík, vždycky uprchlík. Příběh Zuzany Brejchové

Ale nejen to – tatínek Bohumil Brejcha byl v té době ředitelem pražského filmového archivu, a tak se čtrnáctiletá Zuzana často dostala na „pracovní“ projekce do filmového klubu, po kterých se vždycky rozhodovalo, zda se daný film přijme do distribuce v Československu, nebo ne. Takhle viděla třeba všechny tehdejší bondovky, v Československu nikdy neuvedené. 

Filmy si pouštěli Brejchovi i doma. Stačilo otevřít dvoje dveře, nainstalovat promítačku na šestnáctimilimetrový film, stáhnout plátno a dívat se. V době, kdy neexistovalo video a televize byla menší dřevěnou krabicí s černobílým, často rozmazaným obrazem, to byla neobyčejná vymoženost. Jenomže život není film a každá idyla jednou skončí.

Kulky ve zdi

Pozdě večer 22. srpna si Zuzana četla v posteli, když se najednou rozbilo sklo v okně pokoje (ve čtvrtém patře!)  a do omítky nad postelí se zaryly kulky.  Stačila se jen rychle odplazit k rodičům do ložnice (zkušenost s bondovkami se hodila…).  Okupační vojska na to šla opravdu zhurta a důkladně. 

Zuzana Brejchová s maminkou - 60. léta |foto: archiv Zuzany Brejchové

Okna bytu Brejchových svítila do tmy zřejmě jako jediná a kolona tanků, která hlídala Palackého most proti kontrarevoluci, se rozhodla preventivně zasypat okna jejich bytu sprchou kulek. Rodina se poté na pár dní ukryla ve filmovém archivu na Žižkově, ale když se po pár dnech vrátili domů, otec při pohledu na spálené záclony a poničené obrazy a kulky ve zdech prohlásil – tady už nebudeme.

V říjnu 1968 se Brejchovi odstěhovali do Vídně – Zuzaně se moc nechtělo a s odstupem času byla ráda, že tehdy tíha rozhodování neležela na ní. Její začátky v Rakousku byly krušné. Než začala chodit do školy, proležela půl roku u televize, zatímco rodiče hledali práci. Bohumil Brejcha se nakonec k filmu už nevrátil a pracoval v sice výnosném, ale nijak zvlášť milovaném oboru, pro velkoobchod s barvami. 

Těžké začátky v Rakousku

Naštěstí měli Brejchovi od začátku oporu ve vídeňském mecenášovi Herbertu Turnauerovi, kterého otec znal z dřívějška, nejspíš je seznámil Jiří Trnka. Herbert Turnauer ostatně nepomáhal jenom Brejchovým, už od šedesátých let až do konce života všemožně podporoval Jana Wericha a umožnil také poslední setkání V + W ve Vídni v roce 1974.  

Poslední setkání Voskovce a Wericha

• Upravit
• Smazat

Voskovec a Werich, mimořádné osobnosti, které zanechaly hlubokou stopu nejen v kulturní historii. Spolužáci z pražského gymnázia, jejichž životy byly po řadu let tak těsně spjaté, že si snad ani jednoho bez druhého neumíme představit.

I u toho byl Bohumil Brejcha a jeho dcera Zuzana je tak dnes jediným žijícím svědkem tohoto setkání. Zuzanina existence v rakouském prostředí ovšem nebyla nijak samozřejmá, na gymnáziu bojovala s němčinou, s latinou i s pocitem vykořeněnosti. Nakonec ale začala studovat vysokou filmovou školu a stala se střihačkou.

V osobním životě přišel zlom po krátkém návratu do Prahy v roce 1982.  Procházet místa spojená s dětstvím a dospíváním bylo jako procházet se muzeem vlastní minulosti. Navštívila starší sestru, která v roce 1968 v Praze zůstala (měla už vlastní rodinu), dokonce na poštovní schránce v bývalém domově byl pořád nápis „Brejchovi“. Uvnitř nahmatala papírek s několik let starou výzvou k vyzvednutí telefonního seznamu. Absurdní situace.

Přitom všude okolo se za těch čtrnáct let nic nezměnilo. Stejné výklady s konzervami a s Leninem a mírovou holubicí. Pro Zuzana ta cesta byla osobním zlomem – pochopila, že se snažila celá léta spíš vyhovět svému okolí než být sama sebou. Po návratu se rozešla se svým tehdejším přítelem, íránským studentem filmové režie, a začala chodit s Pavlem Landovským. Ale to už je jiná historie.

Složitosti emigrace

Zuzana Brejchová s Pavlem Landovským ve Vídni - 80. léta|foto: archiv Zuzany Brejchové

V jednom se Zuzana Brejcha shoduje se všemi dalšími protagnosty seriálu „Rok 1968 mi obrátil život naruby“.  Nemohou svůj osud nesrovnávat s tím, jak dnes v Evropě uvažujeme o lidech, kteří hledají nový domov, a přitom musejí spoléhat na vstřícné prostředí hostitelské země.

A ačkoli Brejchovi dostali azyl prakticky okamžitě, nebyl to žádný med. Představy o „snadné emigraci“ jsou prostě naivní a kdo jednou musel z vlasti odejít, už to v něm nějak napořád zůstane. Musíte se naučit cizí řeč, není jisté, že budete dělat práci, kterou jste chtěli, nebo kterou jste se naučili.

A prakticky všechno si musíte pořídit znovu – cesta k novému domovu začíná tím, že si koupíte první hrneček na kafe. A než ten nový domov vybudujete, trvá to mnohdy léta. Z domova si Zuzana jako čtrnáctiletá vzala jen pár osobních věcí. Přebalila si tajně kufr, vyhodila pár praktických věcí a dala do něj mimo jiné svou oblíbenou panenku – má ji dodnes. Stejně jako přívěsek udělaný ze střely, která ji v srpnu 1968 v jejím pokoji mohla zabít.