Rusové rok 1968 naprosto vytěsnili. Nemají pocit viny, říká Petr Pithart

8. červen 2018
03615310.jpeg

V roce osmičkových výročí ožívá znovu diskuse o tom, jak si zlomové okamžiky novodobých českých dějin připomínat. Události roku 1918, a především pak let 1938, 1948 a 1968, stále vyvolávají živé debaty. Jednou z nich byla i moskevská konference hledající ponaučení z roku 1968, na které vedle českých a ruských historiků vystoupil i bývalý předseda Senátu a někdejší disident Petr Pithart.

„Mluvili jsme hlavně o ruské paměti. Převládající pohled (na rok 1968) je naprosté vytěsnění. Nebylo to, 99 procent lidí vůbec neví, že se něco stalo, a v tom jednom procentu jsou ti, podle kterých nám přišli na pomoc,“ uvádí.

Diskuzi lze vést, jen když je k ní vůle. A tu Rusko nemá, říká o česko-ruském fóru politolog

Michael Romancov

V Moskvě vzniklo během současné návštěvy českého prezidenta česko-ruské diskuzní fórum, které by mělo podpořit vzájemné vztahy. Obě strany podepsaly memorandum oficiálně potvrzující vznik této platformy. Současně ale doputoval k ministru zahraničí Lubomíru Zaorálkovi otevřený dopis bývalých diplomatů, historiků, politologů a dalších s výzvou, aby činnost tohoto fóra pozastavil. Podle signatářů prý přinese výhody jen Moskvě, zatímco Praze pouze rizika.

Pithart připomíná, že v období glasnosti a perestrojky sovětské noviny otevřeně psaly o vlastní minulosti: „Kdo měl slovo nebo vzpomínku, tak se vyslovil. Vše se vyslovilo, až na jednu věc – ty výpady za hranice. Žádný z intelektuálů je nepřipomněl, nezalitoval, neomluvil se.“

„Nikde jste tam nenašli nic o Pobaltí, Maďarsku nebo Československu. To je děsivé, protože to jsou lidé, od kterých čekáte celou pravdu. Nebáli se a riskovali, byli to disidenti. Ale otázka hranic říše, tu oni vnímají úplně jinak,“ pokračuje.

Nemůžeme říci, že v Rusku není cenzura. Je to složitější. Oni si dobře ohlídají, co lidi poslouchají a kolik jich je. A pak klidně nechají nějaké rádio nebo televizi s nějakým složitým jménem.
Petr Pithart

Potupná porážka

Pithartova nejsilnější vzpomínka na pražské jaro je z 21. srpna 1969, kdy statisíce lidí spontánně vyšly do ulic, ale demonstrace potlačily pořádkové síly i s pomocí obrněných transportérů. „Slyšeli jsme, jak něco rachotí. Byl jsem v hloubi duše přesvědčen, že budou sovětské. Ale od nádraží vyjely transportéry s československými výsostnými znaky,“ vzpomíná Pithart na dění na pražském Václavském náměstí.

„Druhý den to dostalo hořkou pointu, že předsednictvo Federálního shromáždění schválilo mimořádné opatření proti lidem, kteří volali Dubček, Svoboda, Smrkovský... Bylo to stanné právo, akorát se jim nechtělo to tak nazvat,“ tvrdí.

Podle Pitharta šlo o definitivní konec pražského jara: „Ukázalo se, že ti milovaní představitelé zvolili tu nejpotupnější porážku. Způsob porážky je strašně důležitý. Můžete prohrát čestně a je to kapitál pro budoucí zápasy. Ale my prohráli tím nejpotupnějším způsobem, ten den začala normalizace a společnost se z toho nevzpamatovala dodnes.“