Rok 1968 mi obrátil život naruby: Člověk bez minulosti. Příběh Petra Cejnara

Petr Cejnar
Petr Cejnar
0:00
/
0:00

Odejít do emigrace znamená vždycky veliký zářez do osobního života.  U Petra Cejnara to platilo dvojnásob i proto, že léto 1968 v Praze pro něj nepředstavovalo pouze krajně dramatickou situaci politickou, ale také osobní.

Rok 1968 mi obrátil život naruby: Emigrovala jsem z lásky. Příběh Lídy Rakušanové

Mnichovská léta ve Svobodné Evropě

Dodnes pracuje jako novinářka a posluchači Českého rozhlasu Plus ji mohou slyšet v pravidelných komentářích. Málokdo z nich možná ví, že když jedna z pozdějších ikon vysílání Svobodné Evropy zamlada odcházela z Československa, bylo to v první chvíli hlavně z osobních důvodů. Nebýt Pepy, tak bych neodešla, říká Lída Rakušanová.

Někdy v první polovině 60. let se Petr Cejnar dozvěděl, že ti dva, kterým říkal tati a mami, jsou ve skutečnosti jeho strýc a teta. Jeho biologičtí rodiče, kteří kdysi patřili k lepší vrstvě (otec byl před rokem 1948 majitelem malé továrny u Čáslavi), se totiž z Československa po únoru 1948 vystěhovali a nechali synovu výchovu na příbuzných.

Když tedy v červnu 1968 do liberalizujícího se Československa přicestoval elegantní pán s paní a vyklubali se z nich movití občané Francie s vlastní farmou na březích Atlantiku, bylo to pro Petra zvláštní lákadlo – naskytla se možnost se s rodiči poprvé dostat na Západ, přitom ale cítil, že si s nimi nemá vlastně co říct.

Muž bez minulosti

Sotva navázaný vztah s biologickými rodiči také brzy skončil krachem a Petr se rozhodl odejít do Vídně, kde se nakonec stal majitelem starožitnického krámku a restaurátorem nábytku.

Rok 1968 mi obrátil život naruby: Krycí jméno Oxford. Příběh Anny Grušové

Malá Anna s rodiči v Anglii

Hvízdavý zvuk raket pod stolem – to je první vzpomínka z dětství Anny Grušové, rozené Goldstückerové. Pochází z válečných dob, kdy na Velkou Británii dopadaly tajné německé zbraně, rakety V1 a V2.

Příběh Petra Cejnara je unikátní i tím, že díky svému bouřlivému rodinnému životu nemá vlastně žádné památky na vlastní minulost. 

Přes veškerou snahu a naše naléhání nenašel během natáčení u sebe doma žádné důležité dokumenty, žádné fotografie, žádnou rodinnou korespondenci. Skoro jsme ho podezírali, že si takové věci vlastně nechtěl schovávat, a že ho život přinutil nedívat se zpátky.

Sám o své emigraci opakovaně říkal jedno: to bylo jako přistát na Měsíci. Nic neumíš, nic neznáš, nic neznamenáš. Zpočátku pracoval jako učeň v preparátorské dílně, znal sotva pár slov německy, a aby si mohl otevřít vysněný starožitnický obchod, znamenalo to několik let studií a tvrdého odříkání. Byly doby, kdy musel vydržet o několika krajících chleba denně a tabulce čokolády na týden.

Čas se zastavil

Ale už v polovině sedmdesátých let se mu podařilo otevřít si vlastní restaurátorskou dílnu.

Rok 1968: Ota Šik vysvětluje lidem, jak je v socialismu draho

Ota Šik v exilu ve Švýcarsku, listopad 1968

Jedním z méně známých okamžiků politického uvolnění roku 1968 bylo televizní vystoupení místopředsedy vlády Oty Šika. Ten divákům na příkladech ukázal, kolik hodin pracuje na koupi shodného zboží dělník v Československu a Německu. Šikova čísla potvrdila vysoké ceny v ČSSR oproti Západu a způsobila obrovský rozruch.

Ve druhé polovině osmdesátých let se Petr Cejnar znovu podíval do Československa – patřil k těm, kteří si takzvaně upravili svůj vztah k rodné zemi tím, že zaplatili značnou částku „za vzdělání“, následně byli vyvázáni z československého občanství a mohli se čas od času po získání víza podívat do ČSSR.

Nakonec to ale nebyl zvlášť příjemný zážitek. Jako by se ocitl v muzeu vlastní minulosti.  Vypráví, že všechno bylo po těch patnácti letech okupačního režimu jakoby na svém místě. Čas se zastavil – stejná sešlost Prahy, stejné tramvaje, stejná telefonní čísla a domovní schránky se jmény.  Petr se dokonce skřípl v samoobsluze na stejném místě o stejné dveře, jako když tu koncem šedesátých let byl naposledy.

Strýc už mezitím zemřel, ale svou tetu, kterou nikdy nepřestal považovat za skutečnou matku, ještě zastihl naživu, i když jí už mnoho času nezbývalo.

Návraty domů

Naopak se svými biologickými rodiči se nadobro rozešel. Příznačná je příhoda z osmdesátých let, kdy se čirou náhodou se svým podnikatelsky založeným „francouzským“ otcem potkali v kavárně ve Štýrském Hradci. Ani v jednom z nich toto setkání nezanechalo zvlášť hluboké pocity.

Dnes je Petr Cejnar podruhé ženatý, má syna a se svým rodinným i profesním životem je evidentně srozuměný a spokojený.  A navíc patří k těm šťastlivcům, kteří, ať už překračují hranice z moravského venkova do Rakouska, nebo obráceně, vždycky řeknou: vracím se domů.  

Spustit audio
autoři: Ivana Chmel Denčevová, Jan Sedmidubský

Související