Rok 1968 mi obrátil život naruby: Emigrovala jsem z lásky. Příběh Lídy Rakušanové

Nejsvobodnější léta novotnovského socialismu prožívala jako studentka od roku 1965 na Karlově univerzitě. Místo marxismu – leninismu tehdy profesoři spíš přednášeli dějiny filozofie a místo dějin dělnického hnutí se dozvěděla mnohé o historii meziválečného Československa.

Samozřejmě z hlediska historie byla tato liberalizace – bohužel – přechodný stav. K dobovým momentkám patřilo i krátké setkání s Václavem Havlem v Divadle Na zábradlí, kde Lída hrála v amatérském představení Zahradní slavnosti. Působil na ni tehdy dost introvertně, vzpomíná.

9 fotografií

Josef musel pryč…

Na jaře 1968 se Lída seznámila s fotografem Josefem Rakušanem, a to v tramvaji – okolnosti tohoto seznámení dost vypovídají o Josefově povaze, jak uslyšíte v dokumentu. Když se dvojice vrátila ve druhé polovině srpna 1968 z prázdnin v Jugoslávii, přijeli téměř současně se „spřátelenými“ tanky. 

Josefa jímala doslova zuřivost. Nedlouho před okupací ještě byl na vojenském cvičení, shodou okolností u pražské protiletecké obrany. „Tloukli jim tam do hlavy, že jakmile se na obzoru objeví cizí letadlo a nehlásí se, tak bez milosti sestřelit a vůbec se o ničem nebavit. No a tohle se, jak známo, v okamžiku okupace nekonalo, armáda nevystrčila z kasáren ani nos.“

S Josefem po příjezdu do Německa, 1968|foto: archiv Lídy Rakušanové

Když se pak Lída s Josefem vraceli z jakési návštěvy večer domů a po Evropské třídě se hrnul štos ruských náklaďáků s osazenstvem vybaveným samopaly, Josef po nich v amoku začal házet dlažební kostky. „On tady s nima nemohl zůstat“, dodává Rakušanová lakonicky. Bylo jasné, že pokud to nemá skončit rychlým kriminálem, Josef bude muset ze země pryč.

Lída ovšem zpočátku nechtěla emigrovat – zatím svolila jen k tomu, že přeruší studium, na rok odejdou na zkušenou do Německa a pokud by se situace v Československu vyvíjela k nějaké verzi gulášového komunismu, vrátili by se. Tyto naděje padly nejpozději s Husákovým nástupem do funkce v dubnu 1968.    

Z továrny do Svobodné Evropy

Nejdřív pracovali v továrně na pouliční osvětlení. Pak se Lída dostala na univerzitu v Mnichově a Josef se opět začal živit jako fotograf na volné noze. V letech 1969 a 1970 ještě Lídu v Mnichově navštívila její maminka, bylo to bohužel naposled, kdy se viděly. Poté, co Rakušanová nastoupila do Svobodné Evropy, byl jakýkoli kontakt s domovem prakticky nemožný.

Rok 1976: Vítejte doma, kapitáne. Návrat agenta Minaříka

• Upravit
• Smazat

Když 28. ledna 1976 oznámil československý tisk návrat pracovníka Svobodné Evropy a o den později se navrátilec představil jako kapitán Minařík, málokdo z přítomných věděl, že všechno je trochu jinak. Pavel Minařík se totiž vrátil už o dva dny dříve a v tajné vile Státní bezpečnosti (StB) se učil text svého vystoupení.

Léta strávená ve Svobodné Evropě patří pochopitelně v životě Lídy Rakušanové k těm nejdůležitějším a asi i nejkrásnějším, ale tato kapitola byla nejspíš už dost do hloubky popsána jinde, a i při našem rozhovoru jsme se snažili nevracet se jen nostalgicky do minulosti.   Jednou větou řečeno: „Byla jsem ve správnou dobu na správném místě a snad jsem to nezvorala.“

Zažila leccos: atentát na redakci i podivného Pavla Minaříka – agenta StB, který se v Mnichově jako hlasatel Svobodné Evropy pokoušel většinou neúspěšně získat důvěru svých kolegů. Ale přelomové období se pochopitelně dostavilo především s průběhem roku 1989 a hlavně s podzimními měsíci.

Na pozvání Václava Havla

V polovině prosince, v době, kdy už bylo jasné, že režim komunistů v Československu padl, pozval Václav Havel Lídu Rakušanovou do Československa. Chvíli váhala, protože v té době byla formálně vzato ještě v Československu stíhanou osobou, ale nakonec se návštěva víc než vydařila.

Na letišti se celníci chovali s ostentativní podlézavostí. Na osobní Havlovo přání také absolvovala rozhovor v Československé televizi, což bylo důležité hlavně proto, aby ze Svobodné Evropy byl sňat odér jakési podivné organizace, kde pracují lidé, které nikdo nikdy neviděl a kdo ví, co vlastně dělají. 

Ten večer v televizním vysílání vystoupili také Ota Šik a Tomáš Baťa ml. Jak vzpomíná Rakušanová, toto trio vzbudilo u jednoho jejího známého konečně pocit: tak ono je to přece pravda…

To bude ještě pěknej průšvih…

Konečně mohla po letech mluvit se svými posluchači, kteří ji znali jen podle hlasu. Z nadšeného přijetí a atmosféry v Československu na přelomu let 1989 a 1990 byla samozřejmě potěšená, zároveň jí bylo jasné, že brzy přijde kocovina.

S Josefem, 1989|foto: archiv Lídy Rakušanové

Převládající pocit mnoha lidí by se dal shrnout takto: „Teď všechno skončilo, konečně jsme svobodný, konečně jsme zvítězili nad těma bolševikama a odteď už to bude jenom super. Ve skutečnosti všechno teprve začalo, nekonečný proces.“

I její profese novinářky se radikálně proměnila. Dnešní doba jí umožňuje pracovat nejen v Praze, ale například i z chalupy za bavorskými hranicemi (koupili ji s Josefem ještě v sedmdesátých letech a díky blízkosti hranic mohli přijímat i vysílání Československé televize, což bylo v těch dobách pro ni jako novinářku velmi poučné). Může tedy dnes načítat komentáře na dálku, sama si stříhat příspěvky, ale – jak říká – svádí to k práci od psacího stolu a na klasický redakční kvas jako by se už nedostávalo.  

Poměrně skepticky vidí Rakušanová dnešní mediální scénu: trendy jsou sice celosvětové, ale v českých poměrech obzvlášť zhoubné. Internet a především sociální média, která měla člověka zbavit nouze o informace a dát mu „vzdělání zadarmo“, se stala spíš nástrojem všeobecného zblbnutí, než rozšiřování obzorů.

Závěrečná slova Lídy Rakušanové v dokumentu má smysl ocitovat v úplnosti: „V poslední době mám pocit, že tak jak v roce 68 nám demokracii převálcovaly tanky, tak teď už se nám může stát, že si tu demokracii zničíme sami a tanky k tomu nebudeme vůbec potřebovat. A žádné rádio už tomu nepomůže.“