Rok 1968 mi obrátil život naruby: Nesmí pracovat s lidmi. Příběh Miloše Fládra

Miloš Fládr při natáčení s Ivanou Denčevovou
Miloš Fládr při natáčení s Ivanou Denčevovou

Sociologie, sport, divadelní kulisy, ústav vědeckého ateismu, rozpad rodiny, bridž, šachy, Charta 77... Miloš Fládr nikdy nešel cestou nejmenšího odporu, i když k tomu měl dost příležitostí.

V polovině 70. let byste Miloše Fládru zastihli v Brně jako sociologa, který ve volném čase hrál s kamarády bridž a taroky, čerstvě se oženil a měl malou dceru. S polepeným kádrovým posudkem pracoval paradoxně v detašovaném pracovišti Akademie věd – Ústavu vědeckého ateismu. A pokud by neventiloval své politické názory ve veřejném prostoru, měl by svatý pokoj. Jenže takhle si svůj život nepředstavoval.

V rodině vojáka

Milošův tatínek Václav sloužil za druhé světové války jako ženijní důstojník československé a britské armády v zahraničí, účastnil se tažení v Itálii a na středním Východě. Po válce vstoupil do KSČ, ale i tak měl štěstí, že ho jeho bývalý spolubojovník Ludvík Svoboda ochránil před čistkami v armádě. V roce 1968 byl už mimo aktivní službu a jako důstojník vyučoval na brněnské vojenské akademii.

Miloš Fládr ve svém vídeňském bytě

Miloš v roce 1968 studoval v Brně sociologii a žil převážně v jedné domácnosti právě s otcem (rodiče měli bouřlivý vztah – dvakrát se rozvedli a třikrát vzali). Léto prožíval částečně na cestách. Stopovali s kamarádem po Německu a vrátili se do Brna 20. srpna odpoledne. Když se pozdě večer vracel z uvítacího mejdanu, bylo mu jasné, že je zle – všude nalétávala letadla, do města vjížděly sovětské tanky. Otec se ještě v noci odebral do Akademie a Miloš se vydal do zpátky do města obhlížet situaci.

Emigrovat nechtěl

Jarní a letní politická idyla okupací skončila, ale nejen brněnští studenti se nehodlali smířit s tím, co se v Moskvě podepsalo. Chápali situaci reformistů zavlečených prakticky do internace, ale důraz na pokračování reforem byl zejména u mladé generace jednoznačný. Miloš se účastnil podzimní studentské stávky a dva semestry ještě strávil na stáži v Edinburghu. Pro emigraci se tehdy ale ještě nerozhodl.  

Prakticky polovina Milošových kolegů ze studentského kroužku sociologie naopak v emigraci zůstala. Situace na škole byla neradostná – slušní a schopní pedagogové jako Josef Solař nebo Ivo Možný byli postupně z fakulty vyhozeni a sám Miloš dokončil školu ve stavu podmínečného vyloučení. A to mohl ještě mluvit o štěstí.

Nesměl pracovat ani jako skladník

Dobu Husákova bezčasí 70. let přetnula Charta 77. Milošovi se dostala do ruky v brněnských disidentských kruzích, se kterými byl v kontaktu. Usoudil, že nelze nepodepsat, a následoval pochopitelně vyhazov z Akademie věd a marné shánění zaměstnání.

Chartistu nechtěli zaměstnat ani jako skladníka. Jednu dobu dělal řidiče trolejbusu, dokud ho vyhodili s tím, že nesmí pracovat s lidmi. Těžko se dalo argumentovat tím, že řidič za jízdy nejenom nemůže, ale vlastně ani nesmí s nikým mluvit, natož ho obracet na svou víru…

Vystěhovat se musel

Díky notné dávce štěstí pak zakotvil jako divadelní kulisák v brněnské Redutě. Nakonec ale byl v rámci estébácké akce Asanace donucen k vystěhování do Rakouska. Hranici překročil 6. listopadu 1980. A následně se začaly dít věci, které si nedokázal představit ani v nejhorších snech.

„Jsem blbej, mohl jsem na Střelnici hrát bridž a taroky, sice okolo byli estébáci a průšvihy, ale měl jsem komunitu, ve které jsem žil. A tady jsem si to všechno musel vybudovat znovu. Nic nespadlo z nebe.“
říkal si později Miloš Fládra

Po odchodu do Rakouska Milošův život nečekaně a radikálně změnil svůj směr po všech stránkách. Co všechno s sebou přinesl a odnes odchod z Československa, nechci předem prozrazovat, jisté je, že politické otřesy často způsobují i nečekané zvraty v osobních životech.

Vídeňský penzista

Dnes žije sám, pravidelně vídá svou vnučku, chodí hrát ping pong do vídeňského Sokola, a jako čerstvý penzista si stále vymýšlí společenské stolní hry. Stalo se to jeho koníčkem. Sociologii vystudoval i v Rakousku, ale nakonec se už v 80. letech živil programováním. Má rád klasickou hudbu, mimo jiné Edvarda Griega, jehož hudbou jsme dokument doprovodili.

Předsíň je plná trofejí ze soutěží v bridži
Spustit audio
autoři: Ivana Chmel Denčevová, Jan Sedmidubský

Související