Poslední setkání Voskovce a Wericha

18. listopad 2017
Jan Werich a Jiří Voskovec

Voskovec a Werich, mimořádné osobnosti, které zanechaly hlubokou stopu nejen v kulturní historii. Spolužáci z pražského gymnázia, jejichž životy byly po řadu let tak těsně spjaté, že si snad ani jednoho bez druhého neumíme představit.

Jejich životní i profesní cesty se rozešly po únoru 1948, zůstaly jenom dopisy – ale ani s těmi to tak jednoduché nebylo – a možností k osobním setkáním bylo pomálu. Jejich poslední setkání proběhlo ve Vídni v roce 1974.

Ve Vídni žije filmařka Zuzana Brejcha, dcera Bohumila Brejchy, který byl klíčovou osobností nejen v rámci tohoto setkání, ale také byl přítelem obou pánů. V Československu působil jako publicista, kritik, režisér a scénárista dokumentárních filmů, v letech 1963 – 1968 byl vedoucím Filmového archívu Československého filmového ústavu v Praze.


Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, hostem byl teatrolog Vladimír Just, režii měl Jan Sedmidubský.

Po srpnové okupaci roku 1968 odešel s celou rodinou do exilu. „Už v Československu spolupracoval s Janem Werichem, bylo to na filmu Císařův pekař a pekařův císař. Dokonce všichni, kdo na tom filmu dělali, dostali od pana Wericha takový malý pamětní tolar, který dodnes mám doma,“ vzpomíná Zuzana Brejcha.

Další z filmařů, žijících ve Vídni – Ladislav Kolda z bývalých Baťových filmových ateliérů – zprostředkoval panu Brejchovi kontakt na Jiřího Voskovce. Odtud byl už jenom krok k organizování setkání těchto pánů, bylo jich několik, které z obdivu k oběma osobnostem financoval původně pražský rodák Herbert Turnauer.

Poslední z nemnoha jejich setkání se uskutečnilo v roce 1974 ve Vídni, „slečna Zuzana“ se schůzek účastnila také, ostatně byla znalkyní tvorby této mimořádné dvojice. Její bratr přišel s nápadem, který také zrealizoval, nahrávat rozhovory obou dotyčných pánů na magnetofonové pásky, díky tomu, se zachovaly zcela unikátní záznamy.

Jistá souhra obou dotyčných, ale také obtížně pochopitelné světy, ve kterých oba aktéři po takřka 20 let žili. Dotazy, a to opakované, zda tedy Jan Werich smí, či nesmí v Československu tvořit a pracovat, které vznášel Jiří Voskovec, jsou toho ilustrací. Jakoby se posluchač vrátil tak trochu „v čase“ a ocitnul se v proslulém Osvobozeném divadle, kde právě aktuální glosy dění – zvané „forbíny“ – byly naprostým unikátem.

Jan Werich (vlevo) s Jiřím Voskovcem

Kouzlo okamžiku, které se vlastně nikdy nedalo zopakovat a „když si dané texty zkoušeli napsat, tak to nefungovalo, ale když si udělali jenom takový bodový scénář, tak to vyšlo skvěle,“ uvádí host pořadu, kterým je teatrolog Vladimír Just.

V roce 1980 píše Jiří Voskovec v dopise do Vídně Bohumilu Brejchovi: „Co vám mám povídat, příteli. Půlka mi umřela a jediný, čím se mohu utěšovat, že už netrpí a nikdy trpět nebude. Dokonce mám dojem ze snů, co se mi zdávají, že mi dává najevo, že má srandu a abych měl taky…jeho poslední dopis ze začátku léta byl dost optimistický a opravdu se chystal do Vídně,“ reaguje tím na zprávu o smrti Jana Wericha.

Jiří Voskovec umírá ve Spojených státech amerických o půl roku později a tak končí příběh dvou výjimečných osobností, o kterých sochař Vladimír Preclík do exilového sborníku – dárku pro Wericha k jeho sedmdesátinám – napsal: „Když se řekne Werich, vybaví se mi Voskovec. Když se řekne Voskovec, vybaví se mi Werich. Když se řekne Voskovec a Werich, spustí se vybavování, které už nestačím vybavovat.“