Evropa se v roce 2019 drolila a zase stmelovala

Ke zklamáním v pohledu magazínu patří skutečnost, že se příliš mnoho zemí Evropské unie přiblížilo hospodářské stagnaci a v některých velkých státech se ekonomický růst buď zastavil, nebo je negativní, zejména v Německu nebo Itálii.

Čtěte také

Robert Schuster: Konec německé vlády na obzoru

Zpomalení ekonomiky v Německu vyvolalo ostrou debatu v tamější křehké vládní koalici, jestli zachovat rozpočet s nulovým deficitem – o což usilují křesťanští demokraté – nebo jestli zvýšit výdaje, jak to požadují nově zvolení levicově zaměření sociální demokraté.

Jestli se tento spor nepodaří urovnat, může se německá vláda rozpadnout už začátkem roku 2020. Nová ekonomická slabost Německa přitom ohrožuje i středoevropské země, zejména Polsko a Česko, jejichž dlouhodobá prosperita je úzce spojená s vývozem k sousedovi.

Neklid na Západě

K fragmentaci Evropy došlo i politicky, a to v největších a nejmocnějších zemích. Británie se celý rok potýkala s potížemi s odchodem z Evropské unie, ale základní problém nevyřešily ani prosincové volby, v nichž získali pohodlnou většinu konzervativci premiéra Borise Johnsona.

Čtěte také

Adam Černý: Macronova zkouška penzijní reformou

Francie zase většinu roku hledala způsoby, jak zastavit násilné protesty žlutých vest, a uzavřela ho mohutná vlna stávek proti nepopulární důchodové reformě prezidenta Emmanuela Macrona.

Španělsko se ocitlo v politické slepé uličce kvůli hospodářské politice a přístupu ke katalánským separatistům. Španělé šli hned dvakrát k volbám, ale ani z jedněch nevzešla životaschopná vláda.

V Itálii se pak rozpadlo podivné spojenectví pravicové Ligy a svérázného Hnutí pěti hvězd a zdá se, že v blízké budoucnosti hrozí rozpad i nové koalici. V případných volbách by měla největší šance na vítězství Liga Mattea Salviniho, která by v případě triumfu obnovila útoky na evropskou měnu.

Hospodářská a politická situace ale není radostná ani u evropských sousedů, v Rusku a Turecku, pokračuje Economist. Obě země zažívají propad ekonomiky i popularity svých prezidentů Vladimira Putina a Recepa Tayyipa Erdoğana. Ani jednu však nečekají volby a každé povstání je odsouzeno k zániku. Přesto oba politici stupňují represe, aby se ochránili.

Populisté stagnují

Existují však i důvody k radosti. Tou největší byl podle britského týdeníku zřejmě výsledek květnových voleb do Evropského parlamentu.

Čtěte také

Macron si hraje na šéfa Evropy, ale je to hra s ohněm, varuje Alexandr Vondra (ODS)

Mnoho lidí se obávalo vzestupu populistů, a tehdejší italský vicepremiér Salvini dokonce usiloval o vznik nacionalistické aliance s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, francouzským Národním sdružením Marine Le Penové a německou Alternativou pro Německo (AfD), ale marně. Politický střed je teď sice roztříštěnější než dřív, ale významnější zisky populisté nezaznamenali.

Mírně povzbudivé jsou v pohledu Economistu také zprávy o Evropě a Severoatlantické alianci. Evropanům konečně začíná docházet, že se budou muset více podílet na vlastní obraně, a to nejen kvůli pohrůžkám Donalda Trumpa, ale i ostrým výrokům prezidenta Macrona, který prohlásil, že NATO je ve stavu „klinické smrti“.

Evropská unie ukončila rok 2019 s odvážným plánem boje proti klimatickým změnám. S předstihem několika let splnila cíl snížit emise skleníkových plynů do roku 2020 a zdá, že splní i cíl stanovený do roku 2030.

Teď Brusel navrhuje, aby sedmadvacítka snížila do roku 2050 čisté emise oxidu uhličitého na nulu. A evropští lídři na prosincovém summitu tento záměr schválili, i když proti němu protestuje Polsko, které má bohaté zásoby uhlí, shrnuje Economist.