Eva Turnová: O myších a lidech
Jsem druhým měsícem na chalupě a pomalu se ze mě stává přírodní člověk. Což neznamená, že si občas s někým nepřihnu z poctivé pálenky. Naposledy včera.
Seděly jsme s kamarádkou u ohně, který pomalu stravoval zpuchřelé kmeny a vytvářel živé obrazy jeskyněk. Stará bříza pokyvovala svými ohebnými větvemi.
Čtěte také
Mluvily jsme o všem možném, mimo jiné i o situaci kolem koronaviru. Janin přítel John totiž pracuje v New Yorku jako řidič sanitky. V tom nejintenzivnějším období jezdil denně zhruba ke dvaceti případům, u kterých se projevily symptomy nemoci covid-19. A protože zdravotníků bylo málo, musel sám rozhodnout, koho má ještě smysl vozit do nemocnice.
John už po mnoha zkušenostech sice poznal, jak vypadá člověk, jehož příbuzným řekne „nechte si ho doma a buďte s ním“, nicméně tíha zodpovědnosti a pochybnosti, zda rozhodl správně, musela být strašidelná. Do našeho povídání bříza sklápí své větve a ukládá se ke spánku.
I já se pomalu chystám do postele, ale když odhrnu peřinu, vyběhne z ní několik myší. Jana radí rázně s nimi skoncovat. „Jinak ti sežerou celej dům.“
Platíčko ibalginů
Čtěte také
Jenže se zabíjením myší mám problém. Mé trauma souvisí s obdobím zazimovávání, kdy babička sypala červený jed na víčka od okurek, a na jaře jsme pak myši tahaly z lavoru pod bojlerem, kam naskákaly šílené žízní. Naše pohledy na likvidaci hlodavců se různily, což bylo důvodem nejedné rozepře.
„Kdyby jim hrozilo vyhynutí… ale je jich jako máku a jsou jedna jak druhá,“ říká přísně babička.
„Myslíš, babi, že ony nás nějak rozlišujou? Jsme divná zvěř obalená látkou, která chodí na zadních. Jsou přece i humánní pastičky.
„Nebudu jezdit po vsi s myší v kufru auta,“ odmítá babička moderní móresy.
Čtěte také
Když zemřela, umožnila jsem myškám volný pohyb po domě bez drsných zásahů. Občas sežraly rýži, kus daňového přiznání, prokousaly díru v plesových šatech, které měly stejně divné fiží. Letos v zimě se celkem rozjely, rýže už jim byla málo, jako moučník si daly rodinné balení kmínu a nakonec zhltly i platíčko ibalginů.
Ale že mi vlezly do postele, to už je trochu moc. Našla jsem starou poctivou pastičku a vložila do ní kus špeku. Než se mi ale podařilo správně pružinu natáhnout, chytla jsem si do pasti několikrát vlastní prst. Po hodině piplání jsem jich rozmístila po místnosti rovnou deset, padl na to celý špek.
Převlékla jsem postel a šla spát. Ležím v posteli zbrocená potem a čekám, až některá past sklapne. Hrůza.
Čtěte také
Připadám si jako John, který rozhoduje o životě a smrti živých bytostí. Zároveň bych se samozřejmě chtěla vyspat. Myši zatím pastičky ignorují, běhají vesele z kouta do kouta, občas to nevydržím a hodím po nich bačkoru. Kolem druhé začínám jejich směrem ze zoufalství výhružně mňoukat.
Usnu nad ránem a budím se v poledne. Špeky jsou vyžrané, pastičky prázdné. Jdu si ošetřit nateklý prst do sednice, kde sedí Jana s knížkou.
„Co čteš?“ ptám se.
„Povídky od Agathy Christie.“
„A jak se jmenujou?“
„Past na myši. Promiň.“
Autorka je spisovatelka a rockerka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
