Iva Pekárková: Svět v krabičkách
Začala jsem se zajímat o taxonomii rostlin v 70. letech minulého století, zrovna v době, kdy mnozí čeští botanikové začínali být zoufalí z nemožnosti uchopit některé rozmarné květinky a zastrčit je do škatulek označených názvem druhu. Kytky jim z krabiček utíkaly, nevešly se do nich, natahovaly šlahouny od jedné krabičky ke druhé. Zkrátka zlobily.
Slovutný botanik Dr. Skalický, kterému studenti přezdívali Skalda, byl – v rámci své slunečné povahy – dlouho naštvaný na ostružiníky: ty nestydaté potvory tvořily hybridní roje!
Jednotlivé druhy se křížily mezi sebou a jejich kříženci se mezi sebou taky křížili, až vznikl maglajz, ve kterém aby se prase vyznalo. Na jediné rozlehlejší lokalitě jste mohli morfologicky rozlišit tři druhy ostružiníku, anebo taky pět set druhů.
Čtěte také
Záleželo na tom, jakou váhu jste přikládali šířce kališních uštů, případně jak dobrou jste měli lupu. A samozřejmě i na tom, jak moc jste toužili pojmenovat nový druh a, jak bývá zvykem, připojit k jeho názvu své příjmení.
Zapálená botanička Dr. Holubičková, které studenti přezdívali Holubička, provozovala numerickou taxonomii u hlohů. Pokoušela se druhy rozlišit pomocí znaků jako třeba lámavost větviček, kterou vyjadřovala číselně: jednička představovala tuhou větvičku, dvojka polotuhou, trojka velmi lámavou.
Jednou se Skaldy zeptala, jaké číslo by přiřadil jistému keříku. Skalda větvičku poslušně odlomil a řekl: „Paní kolegyně, tak jedna a půl.“ V tu chvíli by Holubička Skaldovi nejradši ukousla hlavu.
Linnéovské principy klasifikace druhů přestávaly fungovat. Byly ostatně založené na přesvědčení, že svět, stvořený Bohem, je jednou provždy daný a neměnný, a tím pádem jsou neměnné i taxonomické kategorie.
Čtěte také
Linné rostlinstvo a živočišstvo rozdělil do šuplíků nějakých sto let před Darwinovým objevem evoluce.
Dnes mnozí vědci k popisu druhů využívají analýzy DNA, která je, přirozeně, nejpřesnější, ale lupa vám k tomu nestačí, potřebujete laboratoř. Pro praktické účely je obyčejně dostačující určit nějakého tvora „klasickým“ způsobem, a abychom tomu dodali punc vědeckosti, neprohlásit „tohle je myš domácí“, ale „tohle je živočich z okruhu myši domácí“.
Dá se předpokládat, že pokud se myší chceme zbavit, bude na všechny „živočichy z okruhu myši domácí“ fungovat stejná pastička. Tedy s výjimkou myší, které zavlekli dávní námořníci na ostrov Gough v jižním Atlantiku a které jsou dnes až dvaapůlkrát větší než běžná myš a živí se vejci ohrožených druhů ptáků.
Strkání světa do krabiček spektakulárně nefunguje. Je s podivem, jak dlouho nám lidem trvalo, než jsme na to přišli.
Teď to konečně víme a projevuje se to velmi pozitivně. Vezměte si třeba lidské duševní choroby. Slovutní lékaři strávili mnoho set let marnými pokusy roztřídit lidi, kteří se chovali jinak než ostatní, do všemožných taxonomických kategorií.
Dnešní diagnostika duševních nemocí a poruch osobnosti zahrnuje škály a spektra. Leckterý vzorec chování, jaký byl donedávna považovaný za poruchu – příkladem může být homosexualita u mužů, ale třeba i zájem o matematiku u žen – dnes vnímáme jako zcela přípustný.
A lékaři už nemusejí vyzařovat přesvědčení o vlastní neomylnosti. Naopak se víc cení skromnost a týmová práce.
Každý člověk, každá rostlina, každé zvíře je individuum – a my lidé se to konečně učíme chápat.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
