Iva Pekárková

Vracela jsem se domů v doubledeckeru. Bylo po jedenácté večer, autobus byl poloprázdný, jen na sedačce přede mnou seděla holka mezi šestnácti a osmnácti a usedavě plakala.

Můj kamarád Kary vlastnil dům ve Vermontu, v kouzelné krajině plné luk, zalesněných kopců a stříbřitě bublajících potoků. Dům měl velkou cenu.

Koncem osmdesátek jsem bydlela v New Yorku, živila se jako sociální pracovnice v Jižním Bronxu a můj život byl tak košatý, že se skoro na nic nepamatuju.

Střety kultur a vztahy mezi národy a rasami. Taková jsou témata povídek současné české spisovatelky Ivy Pekárkové. Poslouchejte v podání Vandy Hybnerové a Apoleny Veldové. 

Vsadím se, že leckterého člověka občas napadá, jak by to bylo hezké, moct si vybrat penis podle svého gusta. Pohrabat se v nabídce, přeptat se na funkčnost různých modelů.

Už je to skoro čtvrt století. Procházela jsem se po Šumavě u Lipna a našla jsem se na stráni vysoko nad přehradou, na malé silničce s přísným zákazem vjezdu.

Moje starostlivá babička, která pro mě chtěla vždycky jen to nejlepší, pokaždé o Velikonocích bědovala, že mě tady ve městě nikdo pořádně nevyšlehá.

Když je válka, jako by zničehonic bylo povoleno naprosto zbytečné násilí. Naprosto zbytečné zabíjení. Když je válka, nemusíte být krutí, abyste se dopouštěli krutostí. 

Nevím, prostě nevím, co si mám myslet o ukrajinských barvách všude okolo. Jsou na praporech visících na státních budovách, na nových cedulích, kterými jsme přelepili staré.

Je to tak. Lidé z chudších a méně demokratických zemí se oblékají lépe a víc na sebe dbají než jejich protějšky ze zemí bohatých a demokratičtějších. Zejména ženy.