Iva Pekárková

Čas od času čítám ve zprávách o dalším případu „útoku ňadry“.

Je to mrcha. Kdosi ji sem přitáhl z daleka, prý jako okrasu do zahrádek. Utekla do volné přírody.

„Můžeš se na to vykašlat, nic tím nezměníš,“ informují mě – až příliš často – rozčarovaní kámoši, Češi, Slováci, Angličané i Američané.

Před mnoha lety mě pobavilo, když si jedna britská dáma stěžovala na řepku – z čistě estetických důvodů.

Znáte ten starý vtip? Pravoslavný pop, katolický kněz a židovský rabín se přou, čí Bůh je mocnější.

Už třináct let v Londýně tlumočím pro krajany. A tak jsem si nemohla nevšimnout, že mi každý rok, jakmile se oteplí, přibydou klienti.

Věruš a jejího muže znám od nepaměti. V bouřlivém oceánu rychle se měnících vztahů tvoří už třicet let ostrov stability.

Na Václavském náměstí, „pod vocasem“, na místě, které pro představuje symbolický střed naší země a kultury, se shromáždili… no, říkejme jim vlastenci nejtvrdšího ražení.

Lidstvo je přemnožené. Tohle prohlášení ještě před deseti lety nevyvolávalo žádné velké emoce.

Moje poslední povídání – to o běloších a jaru – se setkalo s mocnou odezvou ze strany mých kamarádů a známých.