Iva Pekárková

Na louce u dědovy chalupy vykvetly dva vstavače. Byly to „jen“ vstavače kukačky, před půl stoletím celkem běžné (i když dnes se v Česku staly vzácností).

Občas se mi stane, že vydám nějakou knížku a lidi se mi začnou ozývat, že je to zaručeně o nich. Nejlepší varianta nastane, když si jsou dobře vědomi, že to není o nich.

„Kamiony na dálnicích by měli zakázat!“ rozčiluje se hned několik mých známých. „Anebo jim nařídit jet v tom nejpravějším pruhu a každé vychýlení z něj krutě pokutovat.“

Nejsem britský royalista omdlévající rozkoší při pouhém pomyšlení na korunovaci, na všechny ty prastaré parafernálie, na zlatý kočár, ve kterém se veze král s královnou.

V Anglii jsou dodnes na většině umyvadel dva kohoutky, jeden na horkou, druhý na studenou vodu. Proč, to je záhada nejen pro návštěvníky.

Stala se hrozná věc. Vandalové vtrhli na zahrádku jedné paní v Londýně a nasypali na záhon pět kilo soli. Pokud se hlína neodstraní, už na něm nikdo nic nevypěstuje.

„Přemýšlím, co udělám s Gertrudinou kůží,“ svěřila se mi mezi řečí kamarádka Kathy, farmářka z Yorkshire. „Asi z ní vyrobím přehoz na postel. Ale bude to fuška.“

Poprvé mi brouka do hlavy nasadil doktor Hrouda, botanik, který v 70. letech minulého století vedl v Praze přírodovědný kroužek pro děti. Naučil nás toho spoustu.

Na cihlové zídce v naší čtvrti seděli dva chlapíci, značně tělnatí. Vedle nich na chodníku napůl stály, napůl ležely dvě malé motorky, na jakých jezdívají rozvážeči pokrmů.

Vrátila jsem se od protinožců nadšená ze dvou roadtripů – jednoho po Západní Austrálii, druhého po Novém Jižním Walesu, nečekaně nalezených nových přátelství.