Iva Pekárková

Určitě jste si toho taky všimli. Už několik let snad každý namísto „ano“ říká „určitě“.

Můj přítel K. žil v Praze šest nebo sedm let. Naučil se obstojně česky.

Stěny „přijímací místnosti“, též zvané „salon pro hosty“, jsou oblepené roztomilými zvířátky, od zívajícího krokodýla až po usměvavou zebru.

Před časem jeden můj známý, jinak docela chytrý kluk, projel v cuku letu napříč Afrikou.

Už vím, proč jsem měla takovou potíž s nahráváním posledního příspěvku. Kousek od baráku se nám několik hodin vznášela helikoptéra, dělala hrozný randál a ne a ne odletět.

Žila jsem v New Yorku ještě v dobách, kdy se tam hodně řešila „black-on-black violence“ – násilí, které páchají černoši na černoších.

Vozila jsem ji kdysi v taxíku z jižního Londýna do severního, do nemocnice, která pečuje o pacienty s AIDS.

Když přítelkyni kamaráda Oty v nemocnici oznámili, že její rakovina prorůstá tkání, takže je těžko detekovatelná – a „oni pro ni nemůžou nic udělat“, vytočilo mě to.

Na kámošku Ilonu to přišlo, když už jí bylo přes čtyřicet. „Chci mít v Londýně vlastní dům,“ rozhodla se. „A já si ho koupím.“

Dominik patří k těm nejkonzervativnějším mužům, s kterými chodím na kafe. Je mu 45 už 10 let má tu samou lásku, se kterou sdílí dobré i zlé. Dokud nepřijde Gay Pride Day.