Iva Pekárková

Dodnes se pamatuju na ten pocit, je to 37 let. Povedlo se mi uniknout z Československa – za noci jsem se proplížila kolem hraničního přechodu mezi Jugoslávií a Itálií.

Náš dlouho plánovaný prodloužený víkend v kopcích Severního Yorkshire jak na potvoru kolidoval s autorally, taky dlouho plánovanou, jenže my jsme o tom neměli tušení.

Už léta sleduju, jak zkreslené zprávy o Anglii si člověk může přečíst nebo poslechnout v českých médiích.

Když mi bylo sedm nebo osm, koupil si náš soused v přízemí motorovou pilu. Snad ještě větší, než byla ta z filmu Texaský masakr motorovou pilou. 

Viděla jsem ji na staveništi. Pod mostem, v místě, kde byla vozovka zúžená na jediný pruh, semafor pouštěl jeden a potom druhý směr, stála mladá holka v montérkách.

Tak jako každý, i já se dobře pamatuju, kde přesně mě 11. září 2001 zastihly první zprávy o nečekaném a mozkem běžného člověka bez duševních chorob nepředstavitelném útoku.

Nemám z návratu k orální kultuře strach. Vrátíme-li se k ní, nezbyde nám, než spolu zase mluvit tváří v tvář, ne si psát esemesky a písemně si nadávat.

Můj děda vystudoval klasické gymnázium. Jediná latina, se kterou se setkal, byly úřednické zkratky v lejstrech. A také mu ty nejnepraktičtější vědomosti zkrášlovaly život.

Kámoška Ilona už půldruhého roku bez ustání pracovala. Dělá v domově pro seniory v anglickém městečku, bere si dvanáctihodinové směny a volno má jednou za čtrnáct dní. 

V jiholondýnské taxikářské garáži – nebo „základně“, jak jsme tomu říkali – pracovala spousta Afghánců. Patřili k národu Paštun a většina z nich pocházela z Kábulu a okolí.