Iva Pekárková

V polovině 80. let jsme se svým spolubydlícím v bostonském bytě sledovali úžasnou americkou televizi, kterou jsme nalezli na ulici pár bloků od našeho domu.

Už zase hodně frčí kauza „manželství pro všechny“. Vlna odporu, která se proti tomuhle návrhu vzedmula, přivlekla na pobřeží zájmu množství absurdit, některé vážně vtipné.

Už od mládí se v sobě snažím mýtit předsudky. Je pozoruhodné, kolik předsudků do sebe člověk nasaje, když vyrůstá v poklidné pražské čtvrti za hlubokého totáče.

Každé ráno vyjde kamarád Vašek na balkón nakrmit svého anduláka a trochu si s ním pokecat. Obyčejně rozhovor probíhá následovně.

Před časem jsme s bývalákem navštívili Dukelský průsmyk – Údolí smrti. Bylo mlhavé ráno a tanky rozeseté po svažité louce vystupovaly ze šedavého oparu jako přízraky duchů.

Paní Kláře, mé dlouhodobé tlumočnické klientce, pomáhají hned dva týmy právníků – jeden u trestního, druhý u rodinného soudu.

Nedávno v Polsku uzákonili totální zákaz umělých potratů. Nyní se s lékařskou pomocí nemůže plodu zbavit ani žena, kterou těhotenství a porod ohrožují na životě. 

V prvním jarním dnu letošního roku Británie překonala vlastní rekord a naočkovala 873784 lidí proti covidu. K mé velké radosti byl jedním z nich i můj skoromanžel K.

Marieke Lucas Rijneveld, mladá bílá osoba z Nizozemí, nebude překládat báseň mladé americké černošky Amandy Gorman.

Jednou za čas zazvoní u dveří mé kamarádky Romany sousedka Zuzana a zanotuje do interkomu: „Je otevřený okýnko, nezajdeme na vínko?“