Chartista František Vaněček a jeho cesta z Rudého práva do kotelny

Miloš Hájek – mluvčí Charty 77 a účastník slavné snídaně s Mitterandem

• Upravit
• Smazat

Zase jeden „český“ osud, chtělo by se říci o životě historika Miloše Hájka. Dva roky před pádem komunistického režimu se podílel na samizdatovém vydání učebnice dějepisu Křižovatky 20. století. Jeho život by přitom mohl být takovou učebnicí sám o sobě.

František Vaněček (1923-1999) se narodil v Holubově u Českých Budějovic. Vyučil se nástrojařem, pracoval v tužkárně a po válce začal přispívat do různých novin a časopisů.

Po roce 1948 působil v aparátech národních výborů a KSČ a také v armádě. Po dlouhé nemoci pracoval od roku 1956 v redakcích Jihočeské pravdy a v karlovarské Stráži míru, od roku 1961 psal pro Rudé právo a spolupracoval s Československou televizí.

Z redakce do kotelny

Během roku 1968 patřil k předním reformně naladěným redaktorům Rudého práva. Když měl v roce 1969 při prověrkách označit srpnovou okupaci za bratrskou pomoc, raději se odmítl prověrek účastnit – a nastoupil do dělnických povolání.

Děti Charty: Placáky berte všechny, zněl příkaz estébáka

• Upravit
• Smazat

Během poslední zářijové soboty roku 1988 se lidé setkali u pomníku sv. Václava. Estébák Šípek měl svým povelem na mysli prof. Bedřicha Placáka a jeho dva syny, staršího Jana a mladšího Petra.

Nejprve jako hlídač na pražských parkovištích, později nosil kufry v pražském hotelu International a neminula jej ani „klasická“ kariéra disidentů, zaměstnání topiče. Hlavně však dál psal.

Vaněčkovy fejetony se objevily v prvních posrpnových samizdatech, od roku 1972 byly společně s fejetony Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta a dalších autorů rozepisovány a „vydávány“ v nákladu asi třiceti kusů pro potřeby dalších čtenářů.

Tehdy také sepsal svých „Sto bodů“; text, který byl přeložen do mnoha jazyků a ve výstižné zkratce zachycuje obavy komunistických normalizátorů z občanské společnosti. Zhudebnila ho skupina The Plastic People of the Universe:

Příliš mírná Charta

Koncem prosince 1976 byl František Vaněček (společně s manželkou) mezi prvními signatáři Charty 77. „Příliš mírné na můj vkus,“ zapsal si Vaněček o vyznění Charty 77 do deníku, který v roce 1988 vyšel u Škvoreckých pod názvem „Stalo se v kraji zvykem“. Druhé vydání už bylo v roce 1990 v Praze, v ucelenější podobě pak vyšel deník pod titulem „Všivá doba. Z deníku chartisty“ znovu před sedmnácti lety.

Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 na dva roky

• Upravit
• Smazat

Byla to temná léta. Trůn moskevských starců převzal po zemřelém Brežněvovi Jurij Andropov, velmoci na sebe mířily jadernými raketami a Sověti pro jistotu sestřelili civilní jihokorejské letadlo, které se odchýlilo z trasy a letělo přes Kamčatku a Sachalin.

Vaněček v knížce s citem pro detail zaznamenal všechny útrapy, které signatáři Charty 77 od Státní bezpečnosti zažívali. Zejména pak brutální nátlak po spuštění estébácké akce Asanace, která měla nejvytrvalejší signatáře vypudit ze země.

V roce 1980 proto odešel s manželkou (spolupracovnicí mnoha českých, rakouských a zahraničních médií) do Vídně, kde vydával exilový časopis Výběr; jejich dvě dcery odešly do exilu rok před rodiči. Zemřel po dlouhé těžké nemoci.

Dvacet let po Vaněčkově úmrtí připomíná tuto pozoruhodnou osobnost české žurnalistiky a disentu publicista Pavel Hlavatý v pořadu Portréty. Poslechněte si je.