Chartista František Vaněček a jeho cesta z Rudého práva do kotelny

Z výstavy Charta 77
Z výstavy Charta 77

Když se 17. listopadu 2009 v Praze konala u příležitosti 20 let od listopadu 1989 konference Cesta z okovů, Václav Havel vyzdvihl úsilí lidí, kteří za komunismu bojovali za svobodu; individuálně jmenoval desítky zemřelých osobností. Byl mezi nimi i František Vaněček, neprávem zapomenutý novinář a pomyslný kronikář prvních let Charty 77.

Miloš Hájek – mluvčí Charty 77 a účastník slavné snídaně s Mitterandem

Miloš Hájek a zachráněný Arnošt Hájek

Zase jeden „český“ osud, chtělo by se říci o životě historika Miloše Hájka. Dva roky před pádem komunistického režimu se podílel na samizdatovém vydání učebnice dějepisu Křižovatky 20. století. Jeho život by přitom mohl být takovou učebnicí sám o sobě.

František Vaněček (1923-1999) se narodil v Holubově u Českých Budějovic. Vyučil se nástrojařem, pracoval v tužkárně a po válce začal přispívat do různých novin a časopisů.

Po roce 1948 působil v aparátech národních výborů a KSČ a také v armádě. Po dlouhé nemoci pracoval od roku 1956 v redakcích Jihočeské pravdy a v karlovarské Stráži míru, od roku 1961 psal pro Rudé právo a spolupracoval s Československou televizí.

Z redakce do kotelny

Během roku 1968 patřil k předním reformně naladěným redaktorům Rudého práva. Když měl v roce 1969 při prověrkách označit srpnovou okupaci za bratrskou pomoc, raději se odmítl prověrek účastnit – a nastoupil do dělnických povolání.

Děti Charty: Placáky berte všechny, zněl příkaz estébáka

Petr Placák

Během poslední zářijové soboty roku 1988 se lidé setkali u pomníku sv. Václava. Estébák Šípek měl svým povelem na mysli prof. Bedřicha Placáka a jeho dva syny, staršího Jana a mladšího Petra.

Nejprve jako hlídač na pražských parkovištích, později nosil kufry v pražském hotelu International a neminula jej ani „klasická“ kariéra disidentů, zaměstnání topiče. Hlavně však dál psal.

Vaněčkovy fejetony se objevily v prvních posrpnových samizdatech, od roku 1972 byly společně s fejetony Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta a dalších autorů rozepisovány a „vydávány“ v nákladu asi třiceti kusů pro potřeby dalších čtenářů.

Tehdy také sepsal svých Sto bodů; text, který byl přeložen do mnoha jazyků a ve výstižné zkratce zachycuje obavy komunistických normalizátorů z občanské společnosti. Zhudebnila ho skupina The Plastic People of the Universe:

Příliš mírná Charta

Koncem prosince 1976 byl František Vaněček (společně s manželkou) mezi prvními signatáři Charty 77. „Příliš mírné na můj vkus,“ zapsal si Vaněček o vyznění Charty 77 do deníku, který v roce 1988 vyšel u Škvoreckých pod názvem „Stalo se v kraji zvykem“. Druhé vydání už bylo v roce 1990 v Praze, v ucelenější podobě pak vyšel deník pod titulem „Všivá doba. Z deníku chartisty“ znovu před sedmnácti lety.

Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 na dva roky

Anna Marvanová

Byla to temná léta. Trůn moskevských starců převzal po zemřelém Brežněvovi Jurij Andropov, velmoci na sebe mířily jadernými raketami a Sověti pro jistotu sestřelili civilní jihokorejské letadlo, které se odchýlilo z trasy a letělo přes Kamčatku a Sachalin.

Vaněček v knížce s citem pro detail zaznamenal všechny útrapy, které signatáři Charty 77 od Státní bezpečnosti zažívali. Zejména pak brutální nátlak po spuštění estébácké akce Asanace, která měla nejvytrvalejší signatáře vypudit ze země.

V roce 1980 proto odešel s manželkou (spolupracovnicí mnoha českých, rakouských a zahraničních médií) do Vídně, kde vydával exilový časopis Výběr; jejich dvě dcery odešly do exilu rok před rodiči. Zemřel po dlouhé těžké nemoci.

Dvacet let po Vaněčkově úmrtí připomíná tuto pozoruhodnou osobnost české žurnalistiky a disentu publicista Pavel Hlavatý v pořadu Portréty. Poslechněte si je.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související