Po podpisu Charty 77 jsem měl strach. Asi ne přímo o život, nehrálo se o sirky, vzpomíná sociální podnikatel Sedláček

Z výstavy Charta 77
Z výstavy Charta 77
0:00
/
0:00

Životní dráha Vojtěcha Sedláčka je velmi spletitá. Z vývojáře operačních systémů pro obrovské sálové počítače ze začátku 70. let se přes signatáře Charty 77 stal muž, který pomáhá. Jak dětem v Jedličkově ústavu, tak lidem bez domova.  

Po listopadu 1989 byl ale taky starostou nebo náměstkem ministra vnitra (1998). „V politice jsem tehdy byl, protože to bylo potřeba. Vlastně to byl vynucený stav. Být politikem vyžaduje jistou výbavu, kterou já nemám,“ přiznává Vojtěch Sedláček.   

Jezdil jsem s Pithartem a Klausem

Politik by prý měl vzbuzovat pozitivní expektace a hlavně emoce. „Když jsem jezdil s Petrem Pithartem nebo Václavem Klausem po těch stadionech plných lidí… a uprostřed pódia byl mikrofon, tak toho opravdového politika poznáte hned, protože je u mikrofonu první.“ Jeho místo prý ale bylo maximálně v komunální politice, a taky byl zvolen starostou Roztok u Prahy (1990). Ve stejné době byl ale i statutárním reprezentantem republikového Občanského fóra a o rok později vedoucím Úřadu vlády.

Archiv Plus: Charta 77 na vlnách Svobodné Evropy

Technické zázemí

Podpis, perzekuce, výslech, zatčení, proces, uvěznění, rozhovor a vzpomínka – to vše lze najít v souvislosti s Chartou 77 v dochovaném fragmentu archivu rozhlasové stanice Svobodná Evropa...

Sedláčkově politické kariéře předcházel podpis Charty 77. „Tehdy jsem pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS), kde jsme vyvíjeli operační systémy pro sálové počítače československé výroby. Byli jsme jedinou zemí v rámci RVHP. Na tom ale nemohli pracovat lidé vybraní podle rudé knížky. Tak to bylo tehdy zvykem i v dalších oborech. Tam jsem měl taky to štěstí, že jsem pracoval hned se dvěma regulérně geniálními lidmi,“ vzpomíná.

Charta 77

Právě ve VÚMSu se setkal, a pak i sblížil, s Janem Sokolem a přes něj pak s Janem Patočkou, navštěvoval bytové semináře u Dany a Jiřího Němcových, nebo u Věry Novákové a Pavla Brázdy. Chodil na přednášky u historického hřbitova na Starém městě… „Byla to doba až zázračná, debatovali jsme o tom, co dělat, a tehdy přišel i nápad na vznik Charty 77.“ To, co následovalo po podpisu několika slov, Vojtěch Sedláček v zásadě asi čekal. Měl ale i strach, nebo obavy? 

Charta 77 byl ryze český dokument, na Slovensku ji podepsalo jen pár lidí

Charta 77

Charta 77 vznikla sice v Československu, ale byl to v podstatě český dokument a akce českých disidentů. Na Slovensku podepsalo Chartu jen pár lidí a mezi slovenskou opozicí neměla valnou odezvu. Jeden z důvodů je, že proti režimu na Slovensku vystupovala především církev a druhý důvod byl docela prostý, do Prahy to bylo před čtyřiceti lety dost daleko.

„To jsem měl, a měl to asi každý z nás. Bylo nám jasné, že to tehdejší moc vezme nepřátelsky a bylo evidentní, že to jednoduché nebude. Abych nepřidělal problémy ještě i rodičům, tak jsem se i se dvěma dětmi a třetím na cestě raději odhlásili z jejich bydliště. To abych nepřidělával starosti ještě jim v případě nějakých bytových prohlídek a šťár.“ Měl prý strach, asi ne přímo o život, ale jak se říká, „tak se tohle nehrálo o sirky“.

U „chartistů“ byl prý velmi překvapen obecnou inteligencí, schopností debatovat a především osobní zodpovědností každého signatáře. „Abyste se dokázali postavit totalitnímu režimu, musíte mít schopnost vzdoru. Ten ale nemůže být černobílý, ale odargumentovaný. A přesně tohle bylo v prostředí Charty fantastické.“

Režim se na Vojtěcha Sedláčka po podpisu Charty „zlobil“. „Mám za to, že já ho nezlobil. Jen jsem toužil po tom, aby nelhal, a když tvrdil, že něco je pravda, tak aby podle toho taky sám jednal a dodržoval to.“ Režim ho ale přesto potřeboval, protože byl softwarovým specialistou a těch bylo jako šafránu. „Takže mne neustále přeřazovali z místa na místo, snížili mi peníze a dělal jsem nejrůznější hlavně pomocné práce jako střihač výkresů nebo nejrůznější podržtaška. “

Vyhrál jsem socialistickou soutěž

Pak se prý stala jedna pozoruhodná věc, protože Sedláčka nechali pracovat u na tu dobu malého počítače, a tak přišel s nápadem na program, který by „velké stroje“ propojil. Do té doby to šlo, ale statisíci spoji. „Našel se tam mimořádně schopný a u vrchnosti pozitivně zapsaný technik, který mne to tam nechal dokončit. Pak nastala zvláštní situace, kdy socialistický ministr průmyslu vyhlásil soutěž o nejlepší vynález a tento můj projekt vyhrál. Dopad to mělo rychlý: téměř ihned mne vyhodili. Ale pozoruhodné bylo, že peníze, které z toho přišly, jsem opravdu dostal,“ vzpomíná.

Některé bezdomovce už na první pohled ani nepoznáte, tvrdí ředitel azylového centra

Bezdomovcem se podle Stanislava Fialy málokdy stane ten, kdo má pouze jeden, samostatný problém. (ilustrační foto)

Když před 19 lety s charitou začínal, bylo jich v pražském Karlíně „šest statečných“. „Dnes je nás 30 a práce se radikálně změnila,“ říká v pořadu Hovory ředitel centra Stanislav Fiala.

Vojtěch Sedláček po revoluci založil agentury ProVás, s.r.o. a Obslužná spol. s r.o., které vytvářejí pracovní a podnikatelské příležitosti pro osoby se zdravotním omezením, a na Jedličkově ústavu pracoval jako dobrovolný učitel. „Jeden ze žáků, vozíčkář, chtěl mít svou prodejnu zdravotnických potřeb. Nikdo mu nepůjčil prachy, a tak jsem do toho šel. Pepa Selichar, který už před sedmi lety zemřel, pak vybudoval firmu, která konkuruje i těm obrovským.“ 

Tak nějak se Sedláček stal sociálním podnikatelem. Každý podnikatel by prý ale měl být sociální, protože podnikat asociálně nejde. „Ale plést si charitu s podnikáním pokládám za chybu. Všechny činnosti si na sebe musejí samy vydělat. Nemusí to být hned ze začátku, ani to nemusí vynášet mnoho, ale na dotacích to založit nejde. A když nějaká z mých 15-20 společností nefunguje, musí jednou pro vždy skončit,“ dodává.

Jak Vojtěch Sedláček pomáhá lidem bez domova? Proč založil projekt Nejdřív střecha? Odpovědi si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru Hovory Ivany Chmel Denčevové.

Spustit audio

Související