Na začátku ledna roku 1977 bylo zveřejněno Prohlášení Charty 77. Na okolnosti vzpomínají pamětníci

Základem nedělních Příběhů 20. století jsou rozhovory, které jsme se signatáři Charty 77 vedli v minulých patnácti letech. Někteří lidé, které v pořadu uslyšíte, už bohužel nežijí. Olga Stankovičová zemřela 17. května 2011 na své chalupě na Vysočině, muzikolog a novinář Ivan Medek zemřel 6. ledna 2010 v Praze. Příběhy jsou tedy věnovány i jejich památce.

Byl to děs

V jednom vzpomínkovém textu o Chartě 77 píše spisovatel, překladatel a esejista Zdeněk Urbánek lapidárně: „Sedmdesátá léta patří k nejhorším ve zdejší nové době. Byl to děs!“ Připomínat Chartu, popisovat okolnosti jejího vzniku či zásluhy jednotlivců nemá valný smysl, nezabývá-li se člověk zároveň společností a atmosférou, v níž se zrodila.

Realita druhé poloviny 70. let bývá občas popisována poněkud narůžověle: jako by pro celé husákovské období až do roku 1989 bylo charakteristické především to, že se nesmělo jezdit na Západ na dovolenou a spousta věcí nebyla k sehnání – občas toaletní papír, jindy banány, cukr, jízdní kola. Jinými slovy: režim byl poněkud otravný, ale dalo se jím prošvejkovat.

Možno říct, že důsledky jsou v takové charakteristice nadřazeny podstatě. Proto ještě jeden citát. Spisovatel a překladatel Jan Zábrana si v roce 1976 zapsal do deníku, že „v zemi panuje režim, který neumí s občany komunikovat jinak, než zastrašováním, vyhazováním z míst, umlčováním a represemi.“

V souladu s tím, co napsali Urbánek a Zábrana, je i výpověď Ivana Medka. Proč se rozhodl podepsat Chartu 77? „Mimo jiné jsem se tím zbavoval určité schizofrenie, ve které jsem tehdy – stejně jako všichni ostatní – musel žít. Takového toho pocitu, že svobodně se mohu projevovat jen mezi kamarády, ale nikde jinde, ať už na veřejnosti, v práci, kdekoli. Po Chartě jsem měl pocit osvobození.“

Charta 77 - podpis Václava Havla|foto: George Washington University

Svoboda je nedělitelná

Počátek Charty se odvíjí od pronásledování undergroundu, a především lidí kolem hudební skupiny The Plastic People of the Universe. V roce 1976 byli jako protisocialistické živly za svou tvorbu a svobodný způsob života zatčeni a postaveni před soud. Dramatik Václav Havel, filozof Jiří Němec a další se tehdy rozhodli uspořádat kampaň na jejich podporu. Ze solidarity a z toho důvodu, že svoboda je nedělitelná – je-li upírána jedněm, je upírána i všem ostatním.

Především Havel s Němcem přesvědčili lidi nejrůznějších názorů a politických orientací, že je třeba se vůči režimnímu aparátu sjednotit a spolupracovat. O pár měsíců později to vedlo k rozhodnutí pokračovat ve společném odporu – a k sepsání Prohlášení Charty 77. Jak vzpomínal Ivan Medek: „Role Plastiků při formování Charty byla v podstatě velmi prostá: jejich zatčení představovalo poslední kapku v režimních ničemnostech. Dál už to nešlo.“

Olga Stankovičová přibližně v roce 1990|foto: Post Bellum

Prohlášení Charty 77 se opíralo o Helsinské dohody, které Československo ratifikovalo a které se staly součástí jeho právního řádu. V textu se poukazovalo na to, že ČSSR se k helsinským mezinárodním paktům o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech formálně hlásí, ale ve skutečnosti je nedodržuje.

V Prohlášení se například píše, že právo na svobodu projevu je zcela iluzorní, že desítky tisíc občanů nesmějí pracovat ve svém oboru, že statisícům dalších je upírána „svoboda od strachu“. Charta 77, kterou podepsalo v „první vlně“ zhruba 250 lidí, se označila za volné, neformální a otevřené společenství. Žádala odstranění nesvobody a dialog s komunistickou mocí.

Za podpis vyhazov

Komunistický aparát na Chartu 77 zareagoval masivní protikampaní (oficiálně přitom prohlášení v ČSSR nesmělo být zveřejněno). Pro řadu ze signatářů „první vlny“ měl popis okamžité následky, například vyhazov ze zaměstnání. Medek vzpomíná: „Zavolal si mne ředitel Supraphonu, takový docela sympatický člověk, a řekl mi, že mi musí dát výpověď. Já jsem se zeptal, jestli je to kvůli Chartě, on to popřel. Ten člověk byl z té situace zoufalý, ale já jsem řekl, že budu podnik žalovat. On mi odpověděl: to můžete, ale prohrajete to.“

Ivan Medek si tedy našel advokátku Dagmar Burešovou, dal věc k soudu a jeho právnička „prohlásila, že neví, o co se opírá má výpověď - a že jestli je to kvůli Chartě 77, že trvá na tom, aby se Prohlášení Charty 77 u soudu přečetlo. To nešlo, ona na tom trvala nadále a u třetího státní Supraphon prohrál, protože nedokázali odargumentovat, proč jsem dostal vyhazov. Museli mi doplatit výplatu za tři měsíce, ale samozřejmě že zpátky mne nevzali. A vyhodili ještě další lidi, kteří s mou výpovědí nesouhlasili.“

Miloš Rejchrt při natáčení v roce 2015|foto: Post Bellum

Je jisté, že Charta 77 znamenala „novou vlnu“ protitotalitní opozice v Československu, ale o co jí vlastně šlo? Jaké metody používal proti signatářům Charty státní aparát? A proč jim, navzdory silnému tlaku, zatýkání a propagandistické kampani stálo za to podepsat? V dokumentu z cyklu Příběhy 20. století vzpomínají Miloš Rejchrt, Petruška Šustrová, Olga Stankovičová, Ladislav Hejdánek, Jiří Gruntorád a Ivan Medek.