Odsouzeni k smrti. Příběhy věnované protinacistickým odbojářům, zejména Miloši Hájkovi
„Nevěřili byste, jak jsem zjistil u svých spolutrpitelů, jak po rozsudku smrti člověk začíná lpět na životě. Úžasně na životě lpět,“ říká na unikátní nahrávce z archivu Paměť národa odbojář Jan Maryška. Byl povoláním učitel, žil v letech 1890–1976, zvukový záznam jeho vzpomínek uchovávala desítky let jeho rodina. Příběhy 20. století se ještě vztahují k nedávnému 80. výročí porážky nacismu a připomínají osudy odbojářů, z nichž mnozí byli zatčeni a odsouzeni k trestu smrti.
O posledních chvílích těch, kteří nepřežili, víme jen málo. Přesněji řečeno známe okolnosti, ale nemůžeme se vcítit do mezní situace člověka, který čeká na smrt, a pak ji podstupuje. Nevíme nic o posledních okamžicích života. Můžeme číst poslední dopisy před popravou – a také se lze seznámit se vzpomínkami lidí, kteří již na popravu čekali, ale nebyla vykonána.
Jan Maryška se krátce po okupaci zapojil do odboje v rámci skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme. Tehdy pracoval na ministerstvu školství.
Na podzim 1942 byl zatčen a v následujících letech vězněn na Pankráci, v Malé pevnosti Terezín a ve věznici Gollnów. V prosinci 1944 ho převezli do Drážďan, kde byl odsouzen k smrti a čekal na popravu až do února 1945.
„U některých lidí ta hrůza před koncem života vedla až k šílenství. Že se nad nimi jaksi osud smiloval a že před tou popravou zešíleli, což bylo skutečné dobrodiní, poněvadž z té hrůzy přece jenom se určitým způsobem dostali… Já už jsem měl 64 dní po rozsudku smrti. Nepamatuji se, že bych v těch 64 dnech někdy usnul. Možná, že snad ano, aniž bych o tom věděl…“ popisoval.
Podle historiků bylo v Drážďanech za nacismu popraveno gilotinou nejméně 892 československých občanů. Jana Maryšku zachránilo spojenecké bombardování: 15. února 1945 byla budova věznice natolik poškozena, že se mu podařilo uprchnout.
Hájek a pomoc židovským přátelům
Dne 21. března 1945 byl nacistickým zvláštním soudem za odboj proti třetí říši odsouzen také pozdější historik Miloš Hájek. Soud zasedal ve Strakově akademii, kde dnes sídlí česká vláda.
„Stálo nás tam sedm. Jedna žena předstírala šílenství, tak ji vyřadili. Z těch šesti jsme byli čtyři odsouzeni k smrti,“ vzpomínal v interview pro Paměť národa.
Miloš Hájek se narodil v květnu 1921 v Dětenicích na Jičínsku, do šesti let bydlel v Libáni, později žil v Praze. Od mládí ho zajímala politika, tíhl k levici. Mnichovská dohoda jím otřásla, druhou republiku už nepovažoval za svůj stát. Mimo jiné kvůli rostoucímu antisemitismu.
Po okupaci se Miloš Hájek stal komunistou. Když Němci napadli Sovětský svaz, spolu s několika dalšími lidmi se pustil do odboje. Učinil tak skrz židovské přátele a založil „buňku“, která měla jako součást větší organizace na starost distribuci ilegálního časopisu.
V dubnu 1942 gestapo pozatýkalo vedení organizace, k níž Hájek patřil. Ti, kdo zatím zůstali volní, se rozhodli v odboji pokračovat, přičemž zcela zvláštní důležitost pro ně měla záchrana židovských kamarádů, převážně lidí z Hašomer Hacair.
„Několik mladších lidí z těchto židovských okruhů se rozhodlo, že nenastoupí do transportu a že se pokusí získat falešné papíry. Válku chtěli přežít mimo Terezín a mimo dráty koncentračních táborů,“ přiblížil Hájek a pokračoval:
„Tito lidé mě požádali o pomoc, a to byla velká příležitost pro naši ilegální organizaci. Nikdo z nás sice nebyl u policie, na nějakém vysokém úřadu nebo na faře, aby mohl obstarávat falešné dokumenty, ale přesto jsme dokázali tyto dokumenty shromáždit.“
Skupině se podařilo „arizovat“ sedm Židů, z nichž dva během nacismu zemřeli. Hájek jednomu z nich poskytl i svou vlastní občanskou legitimaci (v roce 1995 byl za záchranu židovských životů oceněn titulem Spravedlivý mezi národy).
V roce 1943 se zbytek nezatčených členů původní „buňky“ a lidé z Hašomer Hacair dohodli, že vytvoří společnou odbojovou skupinu, která najde spojení na ilegální vedení komunistické strany.
„V květnu 1943 se sedm lidí sešlo v Měchenicích u potoka a tam jsme skupinu založili. Skupina se později rozrostla asi na třicet lidí. Zásada byla, že buňka bude trojčlenná a víc lidí se nemá scházet. Ale nedodržovali jsme to. Dodržovat konspiraci na sto procent je takřka nemožné,“ přiznal Hájek.
Členové skupiny prováděli menší sabotáže, především v dopravě: „Kdyby každý zapálil jeden železniční vagón, německé hospodářství by to poškodilo. Získali jsme dva chemiky, kteří měli plán na výrobu zápalných bomb. Můj poslední úkol byl, že jsem od někoho převzal železné piliny a předal je dál na výrobu bomb.“
Miloš Hájek byl zatčen v létě 1944, protože gestapo mělo ve vedení KSČ konfidenty. „Z naší skupiny zatkli asi deset lidí. Byli zatčeni i moji rodiče, protože jsme nechávali doma přespat kluka, který utekl z Říše. To byla pro mě největší rána. Zatkli i mé děvče Vlastu Baranovou.“
Otec a tehdejší dívka Miloše Hájka nacismus nepřežili.
Po vynesení rozsudku strávil Hájek šest týdnů a tři dny v cele smrti. Psychický tlak narůstal, i když měli odsouzení od počátku určitou naději, protože věděli, že se blíží osvobození.
„Odsouzený předák naší skupiny mi před soudem řekl, že válka pravděpodobně skončí do tří týdnů. Byl starší a měl kontakty z vězení, takže jsem to bral vážně. Jinak jsem si říkal, že když skončí můj život, skončí i trápení a utrpení. Člověk se zocelil, když například přišli pro spoluvězně a odvedli ho na popravu. Když se otevíraly dveře cely, kladl si otázku: Co když jdou pro mě? Do těch tří neděl jsem věděl, že pro mě ne, ale od té čtvrté už to bylo podstatně horší.“
Ani v cele smrti ale Miloš Hájek svého působení v odboji nelitoval: „Na to jsem si dával pozor, protože mě dost deprimovalo, když političtí vězni říkali: Neměl jsem to dělat.“
Na cele byli čtyři. „Jeden šmelinář, ale vlastenec. Jeden kluk, který dělal spojku na slovenské povstání, jeden zloděj z povolání, ale velmi kulturní. A já. Večer kolem šesté dávali chodbaři svým známým naproti na chodbě informace, co se děje na frontě. Buď německy, nebo rusky. Zavřeli jsme okno, nikdo nesměl ani pípnout a já ležel s uchem na zemi u dveří a poslouchal. Jen já uměl oba jazyky. Jednou slyším: ,Nastuplenije na Berlin.‘ Říkám: ‚Kluci něco jako nástup na Berlín.‘ Pak mi došlo, že jde o ofenzivu. Jindy slyším: ‚Göring abgedankt.‘“
Miloš Hájek se dostal na svobodu počátkem května 1945, protože ho nacisté nestihli popravit. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
