Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 na dva roky

10. srpen 2017
Anna Marvanová

Byla to temná léta. Trůn moskevských starců převzal po zemřelém Brežněvovi Jurij Andropov, velmoci na sebe mířily jadernými raketami a Sověti pro jistotu sestřelili civilní jihokorejské letadlo, které se odchýlilo z trasy a letělo přes Kamčatku a Sachalin.

Rozhlas sháněl mladé a nezkušené

Kdokoli se v Československu, ovládaném komunistickou stranou, pokoušel v těch letech o odpor, musel počítat s tvrdou reakcí. Právě v této době, v lednu 1982, se jednou z mluvčích Charty 77 stala rozhlasová novinářka Anna Marvanová (1928 – 1992). Studentka obchodní akademie si v roce 1948 našla práci coby redaktorka věstníku Okresního národního výboru v Písku a zároveň se stala dopisovatelkou Českého rozhlasu České Budějovice.


Život Anny Marvanové a dvouleté období, po které byla mluvčí Charty 77, připomene v pořadu Portréty historik Petr Blažek.

V roce 1950 se stěhovala do Pardubic, kde získala práci v krajském studiu Československého rozhlasu. To už byla dávno členkou KSČ, i když dodnes není zcela jasné, kdy do strany vstoupila. Později uváděla, že po válce vstoupila do sociální demokracie, a když byla tato strana v létě 1948 násilně včleněna do KSČ, „vplula“ do komunistické strany i ona sama. Když ale v roce 1951 nastupovala do Československého rozhlasu v Praze, uvedla jako datum vstupu do KSČ únor 1948.

V pražském rozhlasu měla na starosti kdeco – starala se o dopisy posluchačů a zpravodajů z venkova, připravovala pořady pro mládež, byla redaktorkou zpravodajství. Do rozhlasu nastupovala v době, kdy – jak sama zjistila – byli z rozhlasu vyhazováni poslední prvorepublikoví novináři a doslova neměl kdo vysílat. Rozhlas proto nabíral mladé nezkušené novináře, které si mohl vyškolit podle svých potřeb. Od roku 1957 mohla Marvanová využít znalosti francouzštiny: přešla do zahraničního vysílání, byla několikrát vyslána do Afriky, v roce 1964 se stala koordinátorkou africké skupiny zahraničního vysílání.

Fanatická pravicová agitátorka

Osudnou se jí stalo angažmá v týdnu po 21. srpnu 1968, kdy se naplno zapojila do protiokupačního vysílání Československého rozhlasu. Ostatně do rozhlasu přišla v noci z 20. na 21. srpen jako jedna z prvních… Vzhledem k její práci v redakci zahraničního vysílání nebyla ale tak hodně „na očích“ a v rozhlasu se udržela poměrně dlouho po srpnu 1968.

21. srpen 1968 - Československý rozhlas

Když ale na jaře 1969 odmítla s kolegy připravovat pořad „Hovoří Praha“ pro moskevský rozhlas a další socialistické země, bylo jasné, že její rozhlasová práce se pomalu chýlí ke konci. Na protest proti nastupující normalizaci vystoupila z KSČ. „Fanatická pravicová agitátorka a skandalizátorka,“ napsal o ní později normalizační ředitel zahraničního vysílání Vladimír Vipler.

Paradoxně jí pomohla dlouhodobá nemoc, kvůli které do práce nemohla chodit. Formálně ukončila práci v rozhlasu až v lednu 1970 odchodem do invalidního důchodu. Peníze ale potřebovala – téměř rok pracovala jako myčka nádobí v restauraci v Praze a ranní doručovatelka novin, ještě později se živila přepisováním textů na stroji pro Svaz invalidů, třídila také známky do obálek. Chartu 77 podepsala 24. prosince 1976 mezi prvními.

Obratná a nápaditá

Od ledna 1982 do ledna 1984 pak byla mluvčí tohoto neformálního uskupení lidí, zasazujících se za dodržování lidských práv. V období, kdy vykonávala funkci mluvčí, vydala Charta 77 řadu zajímavých dokumentů, například Ke zdražení základních potravin, Proti porušování zákonů v oblasti náboženského života, O výchově a vzděláván dětí v Československu, O stavu vědeckého výzkumu v Československu, O ekonomické situaci Československa, Sborník Charta 77 o míru, O ekologických, zdravotních a sociálních problémech severočeského kraje nebo O znečištění ovzduší v Československu.

Přátelé ji oceňovali pro její kolegiální postoj a také obratnou a nápaditou komunikaci, což bylo v prostředí disentu velmi důležité. Další ze signatářek Charty 77 Libuše Šilhánová před lety na Annu Marvanovou vzpomínala takto: „Ač vážně nemocná, měla už v sedm ráno uvařený oběd pro rodinu, aby se ve zbytku dne mohla věnovat právě práci pro disent. V roce 1989 hrála zásadní roli jako spojařka mezi domovem a emigrací. Denně jí volal Ivan Medek z Vídně a mimochodem se ptal na takzvané ,nové kamarády‘. Anna Marvanová mu nadiktovala jména nových signatářů Několika vět, takže se stávalo, že někdo v poledne podepsal výzvu a večer už slyšel svoje jméno na Hlasu Ameriky.“

Helena Medková a Ivan Medek, 1979 ve Vídni

Jak očistit Státní bezpečnost?

V rozhovorech po roce 1989 vzpomínala na novinářskou práci, kterou měla velmi ráda. Zároveň si uvědomovala, že pokračovat tam, kde skončila před dvaceti lety, není možné. Alespoň se – dokud jí to podlomené zdraví umožňovalo – jako členka občanské komise při Ministerstvu vnitra podílela na takzvané „očistě“ tohoto úřadu od prominentů StB. Aktivně se zapojila i do vyšetřování rozsáhlých skartací, kvůli kterým v prosinci 1989 zmizely tisíce stran dokumentů o tom, jak Státní bezpečnost pronásledovala opozici.

V červnu 1990 podepsala prohlášení mluvčích Charty 77, ve kterém vyzvali Václava Havla, aby zveřejnil důvody, které ho vedou k cestě do Salzburgu a možnému setkání s Kurtem Waldheimem, o kterém se tehdy hodně hovořilo v souvislosti s jeho nacistickou minulostí. Ještě v říjnu 1992, měsíc před smrtí, pak podepsala petici, požadující vypsání referenda o další existenci Československa.

Spustit audio
autor:David Hertl
  • Životopis
  • historie
  • Charta 77