Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 na dva roky

Rozhlas sháněl mladé a nezkušené

Kdokoli se v Československu, ovládaném komunistickou stranou, pokoušel v těch letech o odpor, musel počítat s tvrdou reakcí. Právě v této době, v lednu 1982, se jednou z mluvčích Charty 77 stala rozhlasová novinářka Anna Marvanová (1928 – 1992). Studentka obchodní akademie si v roce 1948 našla práci coby redaktorka věstníku Okresního národního výboru v Písku a zároveň se stala dopisovatelkou Českého rozhlasu České Budějovice.

Život Anny Marvanové a dvouleté období, po které byla mluvčí Charty 77, připomene v pořadu Portréty historik Petr Blažek.

V roce 1950 se stěhovala do Pardubic, kde získala práci v krajském studiu Československého rozhlasu. To už byla dávno členkou KSČ, i když dodnes není zcela jasné, kdy do strany vstoupila. Později uváděla, že po válce vstoupila do sociální demokracie, a když byla tato strana v létě 1948 násilně včleněna do KSČ, „vplula“ do komunistické strany i ona sama. Když ale v roce 1951 nastupovala do Československého rozhlasu v Praze, uvedla jako datum vstupu do KSČ únor 1948.

V pražském rozhlasu měla na starosti kdeco – starala se o dopisy posluchačů a zpravodajů z venkova, připravovala pořady pro mládež, byla redaktorkou zpravodajství. Do rozhlasu nastupovala v době, kdy – jak sama zjistila – byli z rozhlasu vyhazováni poslední prvorepublikoví novináři a doslova neměl kdo vysílat. Rozhlas proto nabíral mladé nezkušené novináře, které si mohl vyškolit podle svých potřeb. Od roku 1957 mohla Marvanová využít znalosti francouzštiny: přešla do zahraničního vysílání, byla několikrát vyslána do Afriky, v roce 1964 se stala koordinátorkou africké skupiny zahraničního vysílání.

Fanatická pravicová agitátorka

Osudnou se jí stalo angažmá v týdnu po 21. srpnu 1968, kdy se naplno zapojila do protiokupačního vysílání Československého rozhlasu. Ostatně do rozhlasu přišla v noci z 20. na 21. srpen jako jedna z prvních… Vzhledem k její práci v redakci zahraničního vysílání nebyla ale tak hodně „na očích“ a v rozhlasu se udržela poměrně dlouho po srpnu 1968.

21. srpen 1968 - Československý rozhlas|foto: Archiv Karla Sedláčka

Když ale na jaře 1969 odmítla s kolegy připravovat pořad „Hovoří Praha“ pro moskevský rozhlas a další socialistické země, bylo jasné, že její rozhlasová práce se pomalu chýlí ke konci. Na protest proti nastupující normalizaci vystoupila z KSČ. „Fanatická pravicová agitátorka a skandalizátorka,“ napsal o ní později normalizační ředitel zahraničního vysílání Vladimír Vipler.

Paradoxně jí pomohla dlouhodobá nemoc, kvůli které do práce nemohla chodit. Formálně ukončila práci v rozhlasu až v lednu 1970 odchodem do invalidního důchodu. Peníze ale potřebovala – téměř rok pracovala jako myčka nádobí v restauraci v Praze a ranní doručovatelka novin, ještě později se živila přepisováním textů na stroji pro Svaz invalidů, třídila také známky do obálek. Chartu 77 podepsala 24. prosince 1976 mezi prvními.

Obratná a nápaditá

Od ledna 1982 do ledna 1984 pak byla mluvčí tohoto neformálního uskupení lidí, zasazujících se za dodržování lidských práv. V období, kdy vykonávala funkci mluvčí, vydala Charta 77 řadu zajímavých dokumentů, například Ke zdražení základních potravin, Proti porušování zákonů v oblasti náboženského života, O výchově a vzděláván dětí v Československu, O stavu vědeckého výzkumu v Československu, O ekonomické situaci Československa, Sborník Charta 77 o míru, O ekologických, zdravotních a sociálních problémech severočeského kraje nebo O znečištění ovzduší v Československu.

Přátelé ji oceňovali pro její kolegiální postoj a také obratnou a nápaditou komunikaci, což bylo v prostředí disentu velmi důležité. Další ze signatářek Charty 77 Libuše Šilhánová před lety na Annu Marvanovou vzpomínala takto: „Ač vážně nemocná, měla už v sedm ráno uvařený oběd pro rodinu, aby se ve zbytku dne mohla věnovat právě práci pro disent. V roce 1989 hrála zásadní roli jako spojařka mezi domovem a emigrací. Denně jí volal Ivan Medek z Vídně a mimochodem se ptal na takzvané ,nové kamarády‘. Anna Marvanová mu nadiktovala jména nových signatářů Několika vět, takže se stávalo, že někdo v poledne podepsal výzvu a večer už slyšel svoje jméno na Hlasu Ameriky.“

Helena Medková a Ivan Medek, 1979 ve Vídni|foto: rodinný archiv Heleny Medkové

Jak očistit Státní bezpečnost?

V rozhovorech po roce 1989 vzpomínala na novinářskou práci, kterou měla velmi ráda. Zároveň si uvědomovala, že pokračovat tam, kde skončila před dvaceti lety, není možné. Alespoň se – dokud jí to podlomené zdraví umožňovalo – jako členka občanské komise při Ministerstvu vnitra podílela na takzvané „očistě“ tohoto úřadu od prominentů StB. Aktivně se zapojila i do vyšetřování rozsáhlých skartací, kvůli kterým v prosinci 1989 zmizely tisíce stran dokumentů o tom, jak Státní bezpečnost pronásledovala opozici.

V červnu 1990 podepsala prohlášení mluvčích Charty 77, ve kterém vyzvali Václava Havla, aby zveřejnil důvody, které ho vedou k cestě do Salzburgu a možnému setkání s Kurtem Waldheimem, o kterém se tehdy hodně hovořilo v souvislosti s jeho nacistickou minulostí. Ještě v říjnu 1992, měsíc před smrtí, pak podepsala petici, požadující vypsání referenda o další existenci Československa.