Děti Charty: Perzekuce komunistů nás nutily dřít na jedničky. Příběh Moniky Arkai Dienstbierové
Monika Arkai žije ve středoevropském prostoru ve Vídni, v Praze a v Maďarsku. Její příběh se od ostatních „dětí Charty“ odlišuje v tom, že se rozhodla nezůstat v komunistickém Československu.
S vědomím, že se třeba už nikdy nevrátí, požádala o možnost vystěhování do Rakouska. Tam na rozdíl od rodné země neměla cejch „dcery chartisty“ a mohla studovat.
Její otec Jiří Dienstbier patřil ke špičkovým rozhlasovým novinářům, byl zahraničním zpravodajem a také členem KSČ. Jeho kariéra skončila s Pražským jarem. Sám k tomu později uvedl: „Po ´bratrské pomoci´ byla například pro mne stranická příslušnost naprosto nepřijatelná. Měl jsem politický názor, za sebou politickou činnost a bylo mi zcela jasné, že teď už nebude možné dosáhnout změny prostřednictvím komunistické strany.“
Monika spolu se sestrou Irenou byly Dienstbierovy dcery z prvního manželství. Jejich vztahy s otcem byly velmi blízké. Monice bylo 14 let, když její otec podepsal Prohlášení Charty 77, ale politické problémy vnímala již dříve. Pohybovala se od dětství mezi přáteli otce, byť se otec Jiří Dienstbier „snažil, aby se nedostala do hledáčku StB“, jak sama vzpomíná.
Silným zážitkem pro ni byl rok 1979, to jí bylo 16 let. „Šly jsme se sestrou navštívit otce a v bytě nikdo nebyl. Seděly jsme na schodech a čekaly a čekaly, až přišla jeho tehdejší manželka Květa. Řekla nám, že je otec ve vazbě,“ vypráví Monika. Po vazbě následoval proces se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a vězení.
Jiří Dienstbier vzpomínal: „Na ráno, kdy mě vezli do věznice, si vzpomenu, a živě. Dostal jsem tři roky a počátkem ledna nás posadili do autobusu na východ. Havla, Bendu, Uhla a mě vezli jako nebezpečné zločince v řetězech. Rozsadili nás každého do jednoho kouta a pak nastoupili normální vězni. V Pardubicích během pauzy nás hlídali, abychom nešli společně na záchod.“
Švédsko nebo Rakousko
Monika má mezi rodinnými památkami fotku, kterou poslali tatínkovi do vězení. Na ní je ona, její sestra a nevlastní bratr Jiří. Na rubu fotografie je čitelný vězeňský text, nezbytná součást korespondence, která se k „vězni Dienstbierovi“ mohla dostat, pokud nebyla shledána „závadnou“. Jinak by byla zabavena a k adresátovi by se nedostala nikdy.
Moničin život se posunul, odmaturovala a snažila se ve studiu pokračovat na vysoké škole. Opakované pokusy o studium byly neúspěšné. V pozdějším rozhovoru její otec, který se stal v demokratickém Československu ministrem zahraničních věcí, řekl: „Dcera Monika se tři roky marně snažila dostat na filosofii, i když měla výborné známky. Když jsem odvolával z funkce velvyslance ve Varšavě Josefa Havlína, bývalého tajemníka ÚV KSČ, který se osobně postaral o to, aby moje děti nemohly studovat, chviličku jsem měl ironické přání poděkovat mu za to, že udělal z mých dětí tvrdě pracující a cílevědomé lidi. Vytrvalou perzekucí je donutil dřít na jedničky i v předmětech, ke kterým měly téměř fyzický odpor.“ Monika dnes s úsměvem dodává, že „ve všech předmětech to samé jedničky nebyly.“
Monika věděla, že to lepší nebude. „Mým rodičům bylo sděleno, že není možné, abych mohla studovat na vysoké škole. A dokonce, že vůbec nemá smysl, abych se o to pokoušela. Tátu napadlo, co kdybych šla studovat do zahraničí, že se nabízí Švédsko nebo Rakousko. Říkala jsem si, ve Švédsku je zima, je to daleko. Rozhodla jsem se pro Rakousko. Samozřejmě trvalo několik let, než jsem se tam dostala. Přes ambasádu jsem byla přijata na univerzitu ve Vídni, pak jsem požádala o vystěhování, to mi zamítli. Žádala jsem posléze až u tehdejšího ministra vnitra Obziny.
Pak si mne jednou pozvali na bezpečnost. Bylo tam pět příslušníků, kteří mi vysvětlovali, že studovat nemůže každý a že to není kvůli mému otci. Když jsem trvala na svém, tak mi řekli, ať zažádám o zrušení státního občanství, zaplatím školy a jedu. A ať si nemyslím, že se ještě někdy podívám na území Československé socialistické republiky. Udělala jsem to a s jednou krabicí jsem odjela do Vídně.“ To bylo v roce 1985, otec Jiří Dienstbier po svém návratu z kriminálu pracoval mimo jiné jako noční hlídač, topič a dále byl aktivní postavou disentu.
Když to tak musí být
Celé vyprávění Moniky je věcné, klidné a na dotaz, zda si uvědomovala, že to může být odjezd navždy, po chvilce přemýšlení odpovídá: „Měla jsem zvláštní klapky, že jsem na to vůbec nemyslela. Rozhodla jsem se a říkala si: když to tak musí být.“ Zdá se, že i další peripetie svého života, leckdy velmi smutné, např. nečekané úmrtí její o rok starší sestry Ireny, úmrtí manžela a nakonec i otce, přijímá s jistým a zvláštním klidem: „Když to tak musí být.“
Jistým ohlédnutím je vzpomínka Jiřího Dienstbiera: „Moje děti byly kvůli mně 20 let perzekuované. Vyrůstaly v domovních prohlídkách a ve skromnosti, protože jsem měl malý plat, ale nikdy mi nic nevyčítaly, že jim „kazím život“. Nikdy jsem před nimi nic netajil, vždy jsem odpovídal i na ty zdánlivě nejchoulostivější otázky, osobní i politické. Ku prospěchu obou stran.“
Listopad 1989 přinesl zcela logicky změny do života Moniky. Na dobových fotografiích ji můžeme zahlédnout v blízkosti otce, který stříhá železné dráty. Ve Vídni dokončila studia právnické fakulty, vdala se. Shodou okolností byl její manžel z maďarské exulantské rodiny. Narodil se jim syn Tomáš a dosud jezdí mezi Vídní a Prahou, kde bydlí. Věnuje se právnické profesi a je soudní znalkyní v oblasti překladů mezi němčinou a češtinou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
