Dokument: Komu chybí Československo čtvrtstoletí od rozpadu?

Zároveň v podtextu všech rozhovorů zaznívalo, že některé vedlejší efekty rozdělení nám uškodily víc, než jsme si mysleli. Kam jsme se za tu dobu – už každý zvlášť – vydali, jakými peripetiemi Češi a Slováci za tu dobu prošli? Po dalších pěti letech se toho moc nezměnilo, ale některé apely zaznívají ještě varovněji než v roce 2012.

Novinářskou obec v dokumentu zastupovali dva lidé, kteří měli velmi blízko k Čechům – Štefan Hríb, v dobách federace jeden ze dvou slovenských redaktorů Lidových novin, dnes šéfredaktor časopisu Týždeň, a Martin Šimečka, Čechoslovák původem i volbou, který svého času rovněž jako šéfredaktor vedl český týdeník Respekt.

Oba spojuje traumatizující zkušenost z nenávistné atmosféry, která se především v první polovině 90. let minulého století rozprostřela nad hlavami takzvaných „federálních Slováků“. Ti nejen že měli v oblibě Československo a neradi se s ním loučili, ale navíc si dovolovali vyslovit veřejně kritiku nad tím, jak oba nové státy vznikly – totiž v zásadě mocenskou úvahou – i nad tím, kteří politici za samostatností stáli a jaké nové politické poměry utváření nástupnických států provázely.

To Československo to nepřežije

S touto myšlenkou se Martin Šimečka smiřoval už od jara 1990, kdy na Slovensku začaly první protičeské demonstrace: „Nejdřív se zpívaly se národní písničky a za chvíli už létalo kamení,“ říká Šimečka v lapidární zkratce. Ovšem jeho hlavní výhrada se týkala demokratického deficitu Mečiarova vládnutí, který byl zjevný ještě z dob fungování jeho národní vlády z let 1990 až 1991.

Slovy Štefana Hríba, ze Slovenska se za Mečiara na sedm let stal mafiánský stát v čele s kmotrem|foto: Boris Nemeth

Když se potom Mečiar znovu dostal k moci, nejenže po volbách 1992 dovedl Slovensko k samostatnosti, ale jemu a jeho blízkým spolupracovníkům se podařilo v novém státě zavést atmosféru strachu a zároveň povinného nadšení. Slovy Štefana Hríba, ze Slovenska se na sedm let stal mafiánský stát v čele s kmotrem.

Ej, moja paranoia

Podle Šimečkových vzpomínek se málokdo v devadesátých letech veřejně přiznával k tomu, že volil Vladimíra Mečiara. Kde tedy všichni ti jeho voliči byli? Šimečkova řečnická otázka samozřejmě připomíná hořkost člověka z intelektuální bubliny tváří v tvář faktu, že podstatná část voličů se vždy rozhoduje podle emocí a sympatií bez ohledu na rozum a fakta. Ale dodejme, že samozřejmě podle stavu peněženky a pocitu životních perspektiv. Jak Šimečka připomíná, mnozí volili Mečiara tajně, což jenom přispívalo k paranoidní atmosféře.

Vládla nedůvěra. Národovci vyhráli, přesto neustále fňukali. „Oni měli v ruce veškerou moc včetně médií, přitom se nás báli mnohem víc než my jich,“ říká Šimečka. Vládní noviny té doby byly prostě plné nářků a obviňování, že všichni dostatečně nejásají nad samostatným Slovenskem a nad tím, co se v novém státě děje. A to, co se dělo, v mnohém připomínalo vymítání třídního nepřítele z komunistických dob.

Sociolog a pozdější slovenský velvyslanec v USA Martin Bútora pak připomíná, že neexistuje v dějinách případ, kdy by na vzniku nového státu participovali lidé, kteří na toto téma nikdy nenapsali ani řádek, myšleno nějaké teoretické pojednání nebo státoprávní koncepci nejprve veřejně prezentovanou.

Na druhou stranu Bútora jako jediný z respondentů dokumentu vidí i jistou naději do budoucna – právě to, že se o osud demokracie začali především mladí Slováci bát, je do značné míry naučilo loajalitě a lásce k novému státu, který prostě v určitou chvíli potřeboval jejich pomoc.

To mám mít potvrzení od manžela?

Nejenom protivládní novináři, ale i obyčejní lidé začali mít od ledna 1993 na Slovensku problém. Jestliže můžeme připustit, že z hlediska politického provozu proběhlo rozdělení vcelku vstřícně a civilizovaně, pak to vůbec neplatilo pro životní podmínky mnoha česko-slovenských rodin. Právě starosti smíšených manželství se vymykaly dosavadní představivosti. Téměř ze dne na den se mnoho lidí muselo rozhodnout, zda se stanou Čechy nebo Slováky.

Příslušníci nově vzniklých českých spolků na Slovensku s tím měli bohaté zkušenosti. Pokud by se člověk nerozhodl rychle, mohl by mít problém i s uznáním trvalého pobytu – Jana Rašmanová z Českého spolku v Martině mi líčila, že hrozily i rodinné manévry typu pravidelně udělovaného potvrzení od manžela – Slováka, že s ním bydlí. Pocity Čechů usazených na Slovensku lze popsat jednoduše – neuvěřitelné se stalo skutečností a my jsme na to jen zírali, aniž by se nás někdo ptal a aniž bychom mohli cokoliv ovlivnit.

Jak mi v roce 2012 potvrdil tehdejší zpravodaj Českého rozhlasu v Bratislavě Votěch Berger, starší generace se na Slovensku často spontánně vracela ke vzpomínkám na společný stát, i když je jasné, že s generační výměnou bude pocit sounáležitosti mizet a nahradí ho pocit nezávazného kamarádského sousedství, bez závazků a zároveň bez sentimentu.

Československo dále funguje – jednosměrně

Československo už je minulostí, vazby dále zůstávají. Ale jen jednosměrné|foto: Wikimedia Commons, Public domain

Nesentimentální a pragmatický postoj k dědictví federace má mladá generace už dávno – košický fotograf Slavomír Stankovič mi řekl, že zejména pro mladé lidi z východního Slovenska je Praha dnes svým způsobem blíž než Bratislava a pro člověka mířícího za studiem či za zkušenostmi je slovenské hlavní město jenom jakousi přestupnou stanici. A vzhledem k tomu, že do Prahy jedete jenom o nějaké dvě tři hodiny déle a nočním vlakem jste tam druhý den ráno, je to vlastně logické.

Podobné je to se znalostí jazyka – slovenské děti dodnes vyrůstají na českých televizních kanálech, české knihy se do slovenštiny nepřekládají, naopak bohužel ano. Zkrátka kontakty ze Slovenska do českých zemí jsou stále velmi husté, opačně to zřejmě tak zcela neplatí, což je ztráta především pro Čechy. Mladí Češi také přestávají rozumět slovenštině, což výlety do Tater asi nezachrání.

Musíme si tím opravdu projít?

Dnes je Slovensko jinde než Česká republika, je mnohem západnější než my, platí eurem (na výhodách a nevýhodách společné měny se neshodnou ani odborníci) a slovenský premiér Fico si po zkušenosti s nacionalisty a populisty ve vládě dnes hraje na proevropského premianta Visegrádu.

Těžko říci, zda si mohou oba národy při vší vzájemné náklonnosti, která je nepopiratelná, navzájem posloužit zkušeností samostatné existence. Slovensko si v devadesátých letech prošlo pocitem ohrožení demokracie a stíny této doby se v zemi projevují dodnes. Stačí si připomenout, jaký ohlas na Slovensku vzbudil film Únos, hraná rekonstrukce zavlečení Michala Kováče mladšího do Rakouska, která se odehrála v režii slovenské tajné služby. A koneckonců nedávno byly po letech zrušeny dávné Mečiarovy amnestie, což se zdálo dosud nemyslitelné.

Českou situaci za posledních pět let asi není třeba rozebírat, ale slovenský příklad spíš varuje, než aby dával jednoznačnou naději. Ale už před pěti lety jsem se s několika protagonisty tohoto dokumentu shodl, že nás Čechy podobná zkouška teprve čeká. Dnes je zřejmé, že zkouška už začala a katarze je zatím v nedohlednu.