Bolševickému režimu vyčítám, že se smrt stala vytěsňovanou, říká dramatik a spisovatel David Drábek

Silnou stránkou knihy jsou podle něj dialogy. „No, bodejť, když člověk napsal čtyřicet divadelních her, což je samo o sobě strašné. Ale to je pro mě jako dýchat. Na té knížce jsem se ale nadřel, protože já se o první prózu pokouším bezmála patnáct dvacet let,“ přiznává.

Kafe, moře a ženy

Ochechuli označuje Drábek za jisté bilancování. „Mně se asi před pěti šesti lety podařilo z toho všeho přepětí totálně zkolabovat a málem umřít. A trvalo to pět let, než jsem tu prózu dotáhl. Ve finále jsem ji napsal potom velmi rychle. Vlastně ta bilance přišla od tohoto nového života, který mě hodně změnil. Je to odraz šoku a poznání smrtelnosti člověka,“ vysvětluje dramatik.

Čtěte také

Kafka sice v roce 1968 neposloužil jako spisovatel, byl ale záminkou pro politické uvolňování, myslí si historik Kopáč

Připouští, že je v textu jako autor čím dále více sebestřednější, dokonce v záhrobí dochází k intimnímu sblížení s pramáti. „Miluji ženy. Kafe, moře a ženy je to, co potřebuji k životu,“ směje se.

A pokračuje: „Rok od roku bude tento citát takový vypelichanější, trapnější a zoufalejší. Ale fascinace tím ženstvím je věčná. Působí to sebestředně, protože to sebestředné je. Ale je v tom i velká část sebeironie. Dotknout se toho prazdroje všeho ženství, propadnout mu, to si myslím, že je fetiš, který by asi kdekdo využil. Nejen já,“ myslí si.

Mluvit o smrti je přirozené

Drábek na sebe prozrazuje, že má rád lidi, zvířata, na náhody nevěří a nebojí se stáří ani smrti.

„To tomu bolševickému režimu hrozně vyčítám, že se smrt stala něčím vytěsňovaným, že se obecně tváříme, že není, neboť se toho bojíme. Když se ve starých chalupách vlevo děti rodily, uprostřed rostly a vpravo stařečci umírali, měli jste to přímo před očima jako součást života. A ve výchově jsme se moc nezlepšili. Vyhýbat se tomu je jako pozvánka pro strach a děs do života. A tím pádem snížení jeho kvality,“ uvažuje.

Čtěte také

Maminka Lenka Procházková je klidná, tatínek Ludvík Vaculík mě v dětství bil, přiznává spisovatelka Cecílie Jílková

První reakce na místy i poněkud morbidní text Ochechule jsou podle něj pěkné. „Jak se říká, nenech se kritizovat od někoho, ke komu bys nešel pro radu. Tak já jsem to dal přečíst lidem, na které hodně dám. Pro mě bylo důležité, aby ta jistá poťouchlost nebo svéráznost nezabránila tomu, aby kniha byla čtená,“ popisuje.

Přiznává, že jeho literárním ideálem je mít knihu na letištích. „Je to trošku legrační – jako já sám – a je to samozřejmě hodně smělé. Ale myslím takovou tu knihu, kterou v letu koupíte všude na světě. V nějakém laciném paperbacku, ale vlastně jako by byla lidem potřebná. Vždycky mi přišlo fantastické, když jsem na letišti viděl našeho Milana Kunderu nebo Franze Kafku, občas Václava Havla, tu Bohumila Hrabala. O moc více už toho ale nebylo. A říkal jsem si: Jaj, to by bylo pěkné.“

V čem je jeho inscenace Petr Pan divadle ABC jiná? O čem bude jeho další próza? Poslechněte si celé Hovory. Ptá se Vladimír Kroc.