Kafka sice v roce 1968 neposloužil jako spisovatel, byl ale záminkou pro politické uvolňování, myslí si historik Kopáč

Když se sekretariát ÚV KSČ v roce 1962 rozhodl, že proběhne konference o Kafkovi, blížilo se 80. výročí jeho narození, měla být s důrazem na „ marxisticko-leninské hodnocení jeho díla“.

„Rozhodnutí to bylo odvážné a důležité pro další vývoj v 60. letech. Víc než samotného Kafky se ale spíše týkalo mýtu okolo něj. Do jaké míry ho lze využít, či zneužít,“ popisuje host pořadu literární historik Radim Kopáč.

60. léta totiž přinesla „snesitelnější poměry“, zejména v kultuře, když se začala objevovat zásadní díla – ve filmu, literatuře, začal vycházet první nemarxistický list Tvář. Divadla byla plná a přitahovala zájem veřejnosti, hudba se přibližovala především mladým. Také to byla doba, kdy bylo stále dost nevinných lidí ve věznicích, doba, kdy probíhaly další politicky vykonstruované procesy a problémy měla stále i naše plánovaná ekonomika.

Konference slavila úspěch

S námětem konference tehdy přišli Alexej Kusák, František Kautman a Pavel Reiman. Jejich úsilí o navrácení Kafky do veřejného prostoru slavilo úspěch. Probíhala 27. a 28. května 1963 v Liblicích na Mělnicku. Na zámku, kde Kafka sám nikdy nebyl a kam se sjeli nejen tuzemští odborníci, ale také hosté ze zahraničí. Jen ten klíčový, kterým byl Max Brod – Kafkův blízký přítel – chyběl.

Byl už poměrně vysokého věku, žil v Izraeli, ale zpočátku se vůbec neplánovalo pozvat jakékoliv západní vědce, ke kterým patřil. Pak se pořádající Akademie věd vymlouvala, že nemá dostatek finančních prostředků na jejich pozvání. Brod se nakonec ze zdravotních důvodů omluvil.

Čtěte také

Rok 1924: Popis jednoho zápasu. Úmrtí analytika absurdity moci Franze Kafky

Zahajovací projev přednesla spisovatelka Marie Majerová a diskutující rozebírali Kafku a jeho vztah k Praze, Kafku a jeho dílo a také jeho marxismus.  Samotná příprava konference nebyla jednoduchá, protože „v té době se mu nikdo z domácích literárních kritiků a teoretiků nikdo nevěnoval. Kafka byl po únoru 1948 na indexu, na seznamu těch nepohodlných,“ konstatuje Kopáč.

„Zobrazoval totiž dekadentního člověka, který před sebou nemá žádné východisko, nevidí žádné světlé zítřky.“ A to bylo v ostrém protikladu s ideálem socialistického hrdiny. 

Přesto byl ve veřejném prostoru přítomen, alespoň pozůstatkem z období prvorepublikového Československa, kdy jeho německy psané texty – patří do okruhu pražské německé školy -, překládala Milena Jesenská. A už tehdy byl veličinou. Také jedním z těch, kteří se v tehdejším Československu ocitli v samizdatu, když počátkem 60. let Kafkova díla rozšiřoval Ivan Jirous.

Konference probíhala jako velké drama, jak někteří vzpomínali. Germanista Eduard Goldstuecker tehdy řekl: „Franz Kafka se stal jednou z obětí toho, co se nazývá kultem osobnosti.“

Čtěte také

Existenciální vizionář Franz Kafka

Jiný přednášející Pavel Reiman oponoval: „Proti zoufalství nad kapitalistickou přítomností, kterému Kafka podlehl, stavíme náš optimistický pohled do šťastné budoucnosti naší země. (…) Oceňujeme ho jako spisovatele, který poctivě hledal pravdu, avšak v našem úsilí o vybudování nové společnosti zůstaneme věrni fučíkovské orientaci na život, na radost.“ 

Měla dozvuky i v dalších zemích komunistického bloku. Téma Kafka se stalo symbolem nových šancí a nadějí, a to nejen v literárním světě.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli Franz Kafka ovlivnil dění v socialistickém Československu, Radim Kopáč odpovídá: „Určitě ovlivnil. Nebýt liblické konference v roce 1963 a nebýt Kafky a jeho díla, jako hlavního tématu, tak by ten obrodný proces, zbavování se dogmat stalinismu by byl mnohem pomalejší. Kafka sice neposloužil jako spisovatel, literát, ale posloužil jako záminka pro politické uvolňování. A bez něj by to šlo bezpochyby pomaleji.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiu.