„Kapitán avantgardy“ Teige byl nadšený komunista. Stalinismu ale nevěřil, za to ho soudruzi zničili

„Na přelomu 20. a 30. let patřil Karel Teige mezi avantgardisty nalevo. Vyhlížel šťastné zítřky pod praporem komunismu, ale postupně začal střízlivět,“ přibližuje literární a výtvarný historik Radim Kopáč, host pořadu Jak to bylo doopravdy.

„Během této doby Teige nasával aktuální podněty ze všech oblastí kultury, ale věnoval se i historii a sociologii,“ popisuje.

Teige patří k osobnostem literárních směrů poetismu a surrealismu, a tak byl v kontaktu se všemi velkými jmény prvorepublikové kultury. K jeho přátelům patřili Vítězslav Nezval či Adolf Hoffmeister. A také Jaroslav Seifert, který mu dedikoval vzpomínkovou knihu Všecky krásy světa.

„Jako kamarád byl laskavý, ale jako umělec byl přísný a ortodoxní a svou vůli dovedl autoritativně uplatnit,“ napsal v ní.

Vyhraněnost přivedla Karla Teigeho do řady nejen uměleckých, ale i politických polemik.

Deziluze z komunismu

Změny uvnitř Komunistické strany Československa a otočení kormidla ke stalinskému „bolševismu“ zasáhly celý levicový umělecký svět, Teigeho nevyjímaje, ale i přesto zůstal nadále idealistickým snílkem.

Toyen a Karel Teige na snímku z roku 1925|foto:Fotobanka Profimedia

Až další roky a události ho „přivádí k deziluzi“, upozorňuje Kopáč.

Komunistický převrat v únoru 1948 byl pro Teigeho velkým vykřičníkem a také předělem v jeho životě. „Bránil se čím dál větším dogmatům a propracovával se ke kritickému pohledu na umění,“ říká historik a naznačuje, co Teigeho čekalo: 

„Bylo nutno dotyčnou osobu nejen zakázat ve veřejném prostoru, ale také ho zničit. Byl zatlačen do podzemí, pracoval na rozsáhlém spisu Fenomenologie umění – a to už od sklonku 30. let, ale nejintenzivněji právě v těchto letech.“  

Teige zůstal zcela osamocen, propadal skepsi a depresím, byl vyčleněn z veřejné práce a jeho knihy přestaly vycházet. Pro tak činorodého člověka to muselo být více než obtížné.

Zároveň se také ocitl na seznamu podezřelých lidí, takzvaných trockistů, který vedla Státní bezpečnost. Na seznamu se Teige ocitl vedle Jindřicha Chalupeckého, Jiřího Weila nebo Zbyňka Fišera.

Čtěte také

Jak se z Manky ze Smíchova stala Toyen, první dáma surrealismu? Mýty boří dokumentární kniha Sedláčkové

Nebylo mu ještě 51 let, když v říjnu 1951 zemřel na rozsáhlý srdeční infarkt. Bezpochyby k tomu přispěla atmosféra doby i to, že se stal téměř štvancem, a to právě kvůli soudruhům, které tak dlouho podporoval, kterým věřil a jejichž myšlenky propagoval.

Komunisté si to s ním vyřídili i po jeho smrti, a to textem Mojmíra Grygara uveřejněným v týdeníku Tvorba. Nebyl to nekrolog, bylo to pomyslné zúčtování. Literární vědkyně Alena Nádvorníková o tomto textu uvedla, že to byl „vulgární blábol“ a „žvást“. 

Zničili Karla Teigeho jeho vlastní soudruzi? Historik Kopáč se domnívá, že ano. 

„Byl zničen zvnějšku, protože byl výraznou osobností a protože dokázal dogmata nazírat stále více kriticky. Přestože se Teige profiloval jako člověk kolektivistický, tak to byla velmi výrazná individualita romantického typu. A takoví lidé ani po smrti neumírají,“ dodává.

Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy.