Zas mi to tady silně připomíná normalizaci. Jak je všechno profízlované, myslí si spisovatel Stančík

„V roce 1989 už asi bylo zřejmé, že eroze systému je tak hluboká, že to přijde každou chvíli. Ale ještě tak do roku 1988, když se lidé radovali nad perestrojkou, tak jsem tomu nevěřil. Můj dědeček, který mě vychoval a kterého jsem si nesmírně vážil, tak přesto, že to byl komunista, vždy říkal, že Gorbačov je agent CIA. Já jsem si říkal, dědo, kdybys, tak měl pravdu – a on ji měl,“ říká s úsměvem.

Čtěte také

Pražská historie je směsicí nízkého a vysokého, tragédie a komiky, říká autor průvodce Praha ožralá

Žít v normalizaci nebylo pro všechny zrovna jednoduché, ale dnes ji Stančíkovi zase leccos připomíná.

„Musím se přiznat a možná, že je to tím, že už začínám být zapšklým dědkem, ale začíná mi to tu teď normalizaci silně připomínat. Tím, jak je všechno profízlované, jak se už zas udává – samozřejmě z dobrých důvodů, ale tak se udávalo vždy.“

A pokračuje: „Myslím, že ani takoví zlouni jako Hitler nebo Stalin ráno nevstali a neřekli si: Dnes budu zase hrozně zlý a zničím spoustu lidských osudů. Asi všichni chtěli jen dobro, akorát že to vedlo ke špatným výsledkům.“

Odjezd do kapitalistického Řecka?

A přidává další historku z normalizace, kdy chtěl odjet do tehdy kapitalistického Řecka.

„Já jsem šel zaměstnavatelem, aby mi podepsal papír, že mohu odjet. On mi řekl, že to nepodepíše, protože je prvním nekomunistickým ředitelem továrny v Hradci Králové. ‚A až to pak praskne, tak se na mne budeš vozit, když ti to nedovolím. Když ti to dovolím a ty tam zůstaneš, tak budu mít průšvih.‘ Takže nedal ani svolení, ani nesvolení.“

Petr Stančík|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Dál pak šel na policii, které se tehdy říkalo Veřejná bezpečnost, s dotazem, co má dělat. Poradili mu, že jediný, kdo mu tedy může dát souhlas, je uliční výbor KSČ.

„Tak jsem našel, kde a kdy mají schůzi, tam jsem zaťukal, vešel a pozdravil, ale předseda mne zarazil: Soudruhu, běž za dveře a zkus to ještě jednou, protože tady se zdraví Čest práci. Seděli tam stařešinové a babičky u lahví minerálek. Tak jsem odešel a už jsem se nikdy nevrátil. A oni tam dodnes čekají, postupně tlejí a rozpadají v prach,“ představuje si spisovatel.

Na co ale vzpomíná rád, byla 90. léta. „Byl to jeden dlouhý mejdan, ale zároveň velmi inspirativní doba. Ono totiž šrouby, které předtím komunisté utahovali, tak odpadly. A ty nové ještě nebyly utaženy,“ uzavírá Petr Stančík.

Celý rozhovor pořadu Hovory najdete v audiozáznamu, ptal se Vlastimil Ježek.