Pražská historie je směsicí nízkého a vysokého, tragédie a komiky, říká autor průvodce Praha ožralá

17. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Stančík, autor průvodce Praha ožralá

Spisovatel Petr Stančík sepsal poutavou historii pražských náleven a restaurací. V názvu cituje štamgasta malostranské hospody U Dvou slunců, spisovatele a filozofa Egona Bondyho. Průvodce osmi desítkami podniků nazval Praha ožralá. „Se spoluautorem Radimem Kopáčem jsme se snažili o čtivost knihy, takže jsme hledali příběhy, které se zaryly do některých literárních děl. Tak, abychom mohli použít zajímavé úryvky,“ vysvětluje, kde hledali zdroje.

Prošli tak archivy, hledali v historických knihách a známé literatuře klasiků.

Čtěte také

„Historie, hlavně ta česká, potažmo pražská, je nádherná. Myslím, že nikdo jiný tak krásnou nemá. Jsou národy, které ji mají hrdinnější nebo patetičtější, ale ta naše je taková zvláštní směsice vysokého a nízkého, tragického a komického. To se navzájem vyvažuje jako jing a jang. V tom jsme unikátní – a měli bychom se toho taky držet.“

Dnes jsou ale kvůli pandemii hospody zavřené, přesto Stančík lidi nabádá: „Laskaví čtenáři, kteří jsou vybaveni empatií, mohou příběhy zažívat i ve svých domácnostech. Dát si to pivo, taliána nebo nakrájet tlačenku a představovat si atmosféru. Osobně génia míst cítím velmi silně, protože hospody jsou nejen o kultuře a duchovních věcech, ale taky o fyzických zážitcích.“

A přiznává, že miluje malostranskou hospodu U Kocoura, která je slavná mimo jiné tím, že tam byla vynalezena sedmá ingredience do pivního sýra.

Petr Stančík a Radim Kopáč

„Jedné blažené noci někdy ve dvacátých třicátých letech minulého století výčepního napadlo přidat sedmou ingredienci, což jsou rybičky olejovky. Tento sýr jsem si tam za blahých dob, kdy tam bylo otevřeno, dával. Stejně jako je dort sacher nejlepší v hotelu Sacher. Takže tam doporučuji zajít, ale můžete si ho udělat i doma.“

Hospoda je místem inspirace

Hospoda je pro autora průvodce Praha ožralá místem velké inspirace. „Taky místem, kde se historky líp vymýšlejí, takže své příběhy tam i často píšu. Kde prožívám to, co se pak stává součástí literatury. Hašek psal ze začátku svého Švejka taky v hospodě U Jelínků. Je tam stále taková maličká místnůstka s jediným stolem u okna, kde Hašek psal. Než ho jeho kamarád malíř Panuška odvezl na venkov, aby ho náhodou nezatkla policie. Protože mu tehdy hrozil soud za bigamii.“

Čtěte také

Petr Stančík tvrdí, že ke každé hospodě patří takzvaná stolní společnost. „Ideální si je nějakou vytvořit, nebo k nějaké patřit. Já takovou mám, takže nemám nouzi o dobré kumpány a pozitivní energii,“ přiznává.

K hospodám pak ale prý patří hlavně muži, soudí. „Přestože mám dámy velmi rád a věřím v rovnost pohlaví a jsem politicky vyspělý. Přesto se domnívám, že dámy patří spíš do kavárny nebo vinárny. Kdežto pivnice, hospoda, krčma, nálevna, to je ryze mužská záležitost a ženský prvek je tam přinejmenším zastoupen obsluhou.“

Považuje se za duchovního člověka, ale aby to duchovno nepřevážilo, je třeba ho vyvažovat fyzičnem. „Jak už to tak bývá – zamlada byla mnohem silnějším tématem láska, erotika, vztahy, teď už se to přesouvá do oblasti gastronomie,“ odpovídá na otázku, o čem se tak u piva obvykle vede řeč.

Hospody respektují filozofa Klímu

V průvodci Praha ožralá se taky tvrdí, že máme jediného skutečně důležitého filozofa, který je respektován v nálevnách a hospodách zemí českých, a to Ladislava Klímu.

„Protože i když Klíma měl své velké vzory, tak jeho vlastní dílo bylo naprosto originální. Jsem šťastný, že jsem si v knize splnil svůj dávný sen, a to najít a identifikovat hospodu v Cholupicích, kde Klíma prožil svůj takzvaný cholupický den, který popsal ve dvou obsáhlých dopisech svému příteli Pavlovi, kdy se téměř stal bohem, až nakonec klesl na dno, když ho vyhodili z hospody a on ryl držkou v zemi. To je jeden z vrcholů nejen české literatury, ale i světové filozofie.“

Na snímku Petr Stančík, který získal ocenění Magnesia Litera za prózu Mlýn na mumie

O deoesenci, kdy se vciťuje do pozice boha, pak podle Petra Stančíka zas jiný český básník Ivan Wernisch tvrdí, že to je ve skutečnosti tuzemský rum. „Stal jsem se tomu svědkem, protože když objednal dvakrát deoesenci, tak mu vrchní přinesl dvakrát rum.“

„A já si myslím, že třeba Kantův kategorický imperativ je značka francouzského koňaku. Protože jen pak dává smysl jeho věta, podle které ho v úžas uvádějí jen dvě věci: hvězdné nebe nade mnou a kategorický imperativ ve mně.“

Pro každého filozofa je prý důležité spojení vysokého a nízkého. „A každý správný filozof by si tu držku měl v té zemi trošku porýt, stejně tak jako si rochnit špičkou nosu v nebesích,“ dodává autor průvodce pražskými nálevnami spisovatel Petr Stančík. 

Celý rozhovor Petra Viziny si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory.

autoři: Petr Vizina , lup
Spustit audio

Související