Jaroslav Hašek – buřič, mystifikátor a „otec“ dobrého vojáka Švejka

Švejk se narodil před válkou

Román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války přinesl Haškovi posmrtně celosvětový úspěch, i přes to, že dílo nestihl dokončit. První díl vyšel v roce 1921 a celá tetralogie si bere na mušku poměry v armádě rozkládajícího se Rakouska-Uherska a chaos v atmosféře války.

Hlavního hrdinu představuje zdánlivě prostoduchý voják Josef Švejk. Jeho příhody se vícekrát ocitly na filmovém plátně i na divadelních prknech. Téměř klasikou se stal dvoudílný snímek Karla Steklého z roku 1956, v němž postavu Švejka ztvárnil Rudolf Hrušínský.

Postava Švejka údajně Haška napadla v roce 1911, poté, co se vrátil pozdě večer domů z hospody. Pitomec u kumpanie, napsal si Hašek tehdy na kus papíru. Haškův hrdina se poprvé objevil již v knize Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky v roce 1912.

Spisovatel zkušenosti

Hašek se narodil v Praze v rodině profesora matematiky, který ale zemřel a on vyrůstal v chudých poměrech. Po nedokončeném studiu na gymnáziu se učil drogistou a vystudoval obchodní akademii. Nastoupil do banky Slavia, stabilní místo ale opustil a začal se toulat po Čechách i Slovensku. Haškova první cestopisná črta vyšla v Národních listech v roce 1901.

Jaroslav Hašek v uniformě Rudé armády v roce 1920|foto:Český rozhlas

Živil se psaním povídek, jež vznikaly často v některém z pražských lokálů. I dnes literární badatelé nacházejí dosud neznámé či nevydané Haškovy texty. Jako autor byl mimořádně plodný; doposud bylo identifikováno nejméně 1300 jeho prací.

„Hašek nepíše téměř o ničem, co si sám neprožije, s čím se nesetká. Je skutečně mužem z ulice, z hospod, spisovatelem zkušenosti. Žije ze dne na den, přespává u známých. Po jeho adrese se pídí špehové rakouského mocnářství, protože se dostal na seznam Centra pro dozor nad anarchisty. Přitom stačí zaplavovat svými povídkami a fejetony české deníky a časopisy,“ napsal Ondřej Nezbeda v Respektu v roce 2013.

Hašek byl především velkým mystifikátorem: jeho práce jsou plné narážek na dobové reálie, v jeho povídkách se objevují skutečné (ale dnes už neznámé) postavy. Podle kritiků je tak jeho dílo jednou velkou hádankou, kterou už v podstatě nelze rozluštit.

Byl trpělivým mravencem

Hašek se však nezabýval jen literární činností. V roce 1911 se svými přáteli založil recesistickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona, v níž zesměšňoval volební poměry a stranický boj. V roce 1907 byl zatčen a pobyl měsíc ve vězení, protože se účastnil anarchistické demonstrace, kde napadl policistu.

Počestné zaměstnání našel v roce 1909 jako redaktor časopisu Svět zvířat, z něhož ale poté, co na jeho stránkách objevil „nová“ zvířata, musel odejít. Ještě předtím se oženil s dcerou štukatéra Jarmilou Mayerovou. Od jejího otce dostal byt, brzy po narození syna Richarda v roce 1912 ale rodinu opustil. Pobýval u přátel a psal.

„Když našel dobrý typ, byl trpělivým mravencem. Poslouchal, vyptával se, získával důvěru, dráždil, aby poznal, jak se v které situaci typ zachová. Hašek měl málo pravých přátel, ale znal sta typů, a tyto typy měly ho za přítele,“ vzpomínala Jarmila Hašková v roce 1960.

Švejk a spor o českou povahu

Začátkem roku 1915 narukoval Hašek do armády a už v září se ocitl v ruském zajetí. Vstoupil do československých legií, ale po sporech s jejich vedením se v roce 1918 přidal k Rudé armádě. Stal se členem bolševické strany a politickým pracovníkem. V prosinci 1920 se vrátil zpět do Čech, údajně na vyžádání českých komunistů, kteří jej chtěli odeslat jako agitátora do Kladna. Přivedl si i novou ženu Alexandru Lvovou, aniž se ovšem předtím rozvedl.

Haškův Švejk si žije vlastním životem|foto:Český rozhlas

Po návratu do Prahy se vrátil k bohémskému stylu života. Přestěhoval se do Lipnice nad Sázavou, kde v devětatřiceti letech, 3. ledna 1923, zemřel. Jeho Švejk si od té doby žije vlastním životem. Možná by se na toto levné sešitové čtivo zapomnělo, nebýt roku 1928. Republika slaví deset let, žije si svoji slavnou legionářskou legendou vojenského hrdinství – a v té době vychází Švejk v německém překladu.

„Německý ohlas Švejka byl pro českou veřejnost nepříjemným probuzením. Německé kritiky vzbudily reakci v českých kruzích, které se cítily dotčeny, že český národ má reprezentovat ve světě právě Švejk. Vlivem německého zásahu se Švejk mění ve spor o českou národní povahu,“ napsal literární historik Radko Pytlík.

Německé vydání Švejka se protíná s oslavami samostatného Československa a „spor o Švejka“ se mění v diskusi nikoli o literárních kvalitách Švejka, ale o „švejkovině“ jako sociologickém fenoménu; diskuzi, která v různé intenzitě pokračuje dodnes. To už je ale Švejk úctyhodným literárním dílem: byl přeložen do šedesáti jazyků a v češtině vychází průměrně každé dva až tři roky.