Žijme tak, ať na těch pár měsíců vzpomínáme jako na zvláštní dobrodružství, radí psychoterapeutka Frouzová

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karanténa, sledování televize, deprese, ilustrační foto

Pandemie koronaviru SARS-CoV-2 doslova ochromila svět. Lidí v dobrovolné či nucené karanténě celosvětově přibývá a s tím i nové výzvy, jak překonat tuto nezvyklou situaci nejen jako jedinec, ale jako rodina nebo komunita.

„Jestliže jsme si vědomi toho, že současná situace bude trvat dlouho, protože budou nové vlny nákazy..., tak je potřeba si na to zvyknout,“ doporučuje v Leonardu Plus psychoterapeutka Magdalena Frouzová.

Při zpětném pohledu do historie posledních 20 let jsme prožili nejméně pět světových krizí. I tehdy jsme byli překvapeni, že se něco takového může dít. Takže krize jsou permanentní, je to součást našeho života a je potřeba si uvědomit, že i náš způsob chování určuje, jak tyto krize zvládáme.
Magdalena Frouzová

To, jak lidé reagují v podobně vypjatých situacích, je hlavně na nich samotných. „Není to tedy ten člověk proti mně, který mě vytáčí, ale jsem to já, jak na něj reaguji.“

„Takže já mohu rozhodnout, jestli odejdu do druhé místnosti, jestli si začnu psát deník, abych se z toho vypsala. Záleží na tom, jaké mám vlastní strategie, jak se se situací vypořádat.“

Platí ale, že zvláště v obtížných situacích se všechno zvětšuje. „Takže když se lidé mají rádi, tak se obvykle mají rádi ještě víc, a když si nerozumí, tak může dojít i na vysvětlování fyzické. Ale to je o úrovni každého jednotlivého člověka.“

Sdělený strach je poloviční

„Také děti současný stav nějak prožívají a my bychom měli vědět jak,“ soudí Frouzová. „Měli bychom jim naslouchat... Mají různé představy, strachy, úzkosti a musíme jim dát čas v rozhovoru, aby nám je sdělily, protože sdělený strach je poloviční.“

Dalším významným problémem je přerušená výuka v důsledku pandemie. „Člověk nemůže udělat všechno a naše civilizace má takovou úroveň jen proto, že máme institucionální starání se o naše děti i naše potřeby.“

Je tu věta, která se táhne od starší generace: není kam chvátat. Jestli děti ztratí půl roku nebo rok školní docházky, tak to není tak důležité z hlediska jejich celého života, protože v této chvíli krize a společného přeprogramovávání si děti budou celý život pamatovat, co dělaly, a bude to pro ně velmi důležité období.
Magdalena Frouzová

Rodiče by měli o stavu dětí přemýšlet. „Když se nudí, může rodič iniciovat nové uspořádání pracovního stolu, knihovny nebo třeba celého pokoje. Děti mohou třeba polepit něčím stěny, začít si psát deník nebo si probrat svou skříň s oblečením, tedy cokoliv, co normálně nedělají.“

„Děti mají strašně rády nové věci, reorganizaci a restrukturalizaci, takže když je takzvaně nabulíkujete, že teď si mohou udělat svůj pokojíček, polepit botník nebo cokoliv jiného, tak dokážou být pro takové činnosti strašně nadšené.“

Rodiče by také měly nechat děti, aby spolurozhodovaly. „Třeba ráno by měla být malá schůzka, co se bude ten den dělat, a dětem říci, co mohou dělat. Může jít o dlouhodobý kurz vaření s mámou nebo tátou a podobně.“

„Jde o to, abychom na těch pár měsíců vzpomínali jako na zvláštní zážitek, který nás bude hřát na srdci, pokud nám tedy někdo neumře. Je to něco nového, je to dobrodružství a děti umějí být nadšené a mají rádi aktivitu,“ připomíná psychoterapeutka Magdalena Frouzová.

Jak se vyrovnat se stávajícími omezeními spojenými s koronavirovou pandemií? Poslechněte si celé Leonardo Plus!

Spustit audio

Odebírat podcast

Související