Za komunistů jsme si připadali jako hobiti: na Východě bylo zlo, vzpomíná disident Bratinka

9. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ian McKellen ve filmu Pán prstenů

Ačkoliv by se mohlo zdát, že fantasy literatura anglického autora nemá čím oslovit obyvatele Československa na přelomu 70. a 80. let, opak byl pravdou. Jen málokterá knížka mezi disidenty rezonovala tak jako putování Froda Pytlíka Středozemí, vysvětluje v pořadu Hovory na Plusu disident, bývalý podnikatel a politik Pavel Bratinka.

„To první, co nás trklo, bylo, že se děj odehrává v situaci, kdy se nad světem stmívá. Kdy se jakoby stále víc tyčí zdánlivě neporazitelný nepřítel, který ani nemá konkrétní podobu, a začíná ohrožovat celý svět,“ popisuje paralelu s komunistickým režimem Bratinka.

„Platilo i to, že zlo ještě nemělo moc nad celým světem, že stále existovaly enklávy svobody, dobra a krásy. Ta situace přesně odpovídala tomu, co jsme tehdy vnímali,“ dodává.

Čtěte také

Samotné Československo mu ze všeho nejvíc připomínalo Tolkienův Hobitín.

„V Hobitíně byl bezstarostný život. Ti lidé tam měli svá políčka, sady, pořádali večírky a chlubili se svojí úrodou. Popíjeli pivíčko, aniž by vnímali, co se děje za humny – že se tam stmívá a že pokud se tam úplně nesetmělo, tak to bylo díky hrdinské práci lidí, o nichž tito hobiti nic nevěděli,“ nabízí paralelu mezi Pánem prstenů a každodenní všedností socialismu.

Členové disentu také nejednou řešili podobný problém jako elfové, trpaslíci a zástupci lidí na slavném setkání v Roklince.

Pavel Bratinka, podnikatel a bývalý politik za OF a pak za ODA, v 90. letech i ministr

„Vznikla debata a pokušení použít Prsten pro dobro. Vzít jej a porazit jím zlo. To mně okamžitě připomnělo naše debaty – někteří lidé říkali, že vlastně nejlepší cesta proti komunismu je vstoupit do strany a začít ji rozvracet zevnitř. Nepochopili, že každým vstupem do strany se jednak zvyšuje stupeň deprese ve vašem okolí, že se zase jeden vzdal a vstoupil do toho světa lží. A že navíc roste armáda těch, kteří se klaní mocným,“ vzpomíná Bratinka.

Příběh s univerzální platností

Sílu Tolkienova příběhu vidí Bratinka hlavně v tom, že paralelu s dilematy postav Středozemě lze sledovat neustále. 

„Jsou to dramata, která se dějí dnes a denně. Byť to třeba v současnosti má méně zjevnou formu. Mohl bych na politické scéně jmenovat lidi, kteří touží po Prstenu moci, i to, v čem ho spatřují. Například PR je dnes takovým Prstenem. Protože když rozjedete předvolební cirkus, tak vám to přinese hlasy,“ říká Bratinka a dodává: „Lidé musí vždy vybojovat nějaký boj. A když ho nevybojují, tak se zlo začíná šířit.“

Čtěte také

Právě univerzální platnost příběhu o Frodovi, Gandalfovi nebo Aragornovi je podle Bratinky to, co dělá z Tolkienových knih velké dílo.

„Každá dobrá literatura se vyznačuje tím, že si najednou řeknete: ‚Aha, tak toto přesně jsem cítil, v té situaci jsem byl,‘ nebo ‚tenhle pocit jsem měl, jen nejasný‘. Najednou nějakým výrazem nebo popisem situace či krajiny vám to jakoby scvakne,“ vysvětluje Bratinka.

Pán prstenů zkrátka Bratinku i jeho přátele z disentu zcela fascinoval. Přitom na první pohled jim samotný příběh nepřišel nijak zajímavý.

„Musím říct, že když jsem poprvé slyšel, že tam je nějaký zlý čaroděj a trpaslíci, kteří s ním bojují, tak mě to nijak nevzrušovalo. Ale zjistil jsem, že ta kniha má ohromný rozměr,“ vzpomíná.

Hobit ano, Pán prstenů nikoli

Ačkoliv předchozí Tolkienův román Hobit vyšel v roce 1979 v nakladatelství Odeon, Pán prstenů už takové štěstí neměl a první český překlad proto vyšel pouze v samizdatu.

„Sídlo zla v Pánovi prstenů je na východě a Západ je tam popisován jako pozitivum. Už to samo o sobě stačilo. Hobit byla pohádka, kde nebyl žádný Východ ani Západ. Tam si prostě žili hobiti, přišel dobrý čaroděj a řekl, že musí jít zabít draka na nějakou horu,“ nabízí Bratinka svůj pohled na to, proč jedna kniha cenzurou prošla, zatímco druhá nikoli.

Čtěte také

„Anebo byl v nakladatelství člověk, který sice byl uvnitř toho aparátu, ale měl Tolkiena ve skutečnosti velmi rád. Tak se rozhodl, že alespoň prosadí Hobita a že to soudruhům odůvodní. A pak se na to podíval cenzor, uviděl draka, oheň, trpaslíky… To je přece neškodné, to jsou takové pohádky,“ spekuluje.

K vydání se v té době chystal i Pán prstenů, nakonec ho ale šířili disidenti jen mezi sebou. „Zdá se, že ten překlad byl někde hotový, protože pak vyšel relativně rychle – ještě v tom samém roce,“ říká Bratinka.

Pán prstenů se tak několik let šířil mezi lidmi pouze samizdatem a dodával odvahu a naději nejednomu čtenáři.

„Mně osobně se po přečtení lépe dýchalo. Spadlo ze mě nějaké břemeno. Zmizely některé nejasnosti. Neumím to lépe popsat. Byl to zkrátka krásný zážitek, který člověku dobil baterky,“ uzavírá Pavel Bratinka svou vzpomínku na knihu, od jejíhož prvního oficiálního českého vydání letos uběhlo třicet let.

Poslechněte si celý rozhovor Evy Hůlkové s Pavlem Bratinkou. Dozvíte se také to, co podle něj má společného Sauron se Stalinem, co říká na filmové zpracování oblíbeného románu nebo proč se během jarní karantény lidé stále častěji vraceli k četbě starších knih.

autoři: Eva Hůlková , Ondřej Skácel | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio