Pamatujete na rozhlas „za totáče“? Cenzura, tresty za šíření zpráv ze „štvavých“ vysílaček ze zahraničí, ale i tajné české rádio Blue Hill

Na svém začátku (18. května 1923) vysílal Čs. rozhlas z plátěného stanu, který si první rozhlasáci půjčili od skautů. Na poli, daleko od centra Prahy (v části Kbely). Za protektorátu se rozhlas „ještě držel“, pak ale přišli komunisté…

S rokem 1948 vznikl státní rozhlas, který si totalitní režim přivlastnil na dalších 40 let. Pravdivé informace se vysílat nemohly, každičké slovo prošlo před vysíláním rukou cenzora. Leccos vám jistě napoví slova komunistického novináře, ale taky politika a ministra informací, v 50. letech i kultury, Václava Kopeckého (1897–1961):

Nejvýznamnější změna v činnosti našeho rozhlasu, je, že byl zařízen jako státní podnik. Ve službách našeho režimu, vlády, orgánu státní moci. V tom tkví změna jeho charakteru. V tom je vyjádřen jeho přerod v rozhlas budoucně zcela nový. V rozhlas socialistický po vzoru Sovětského svazu. Ať si kdo chce, jak chce, mluví o glajchšaltování, o totalitě. Náš rozhlas teď bezvýhradně stojí ve službách naší lidově demokratické moci. Ve službách lidu a socialismu.
Václav Kopecký, na první celostátní konferenci Československého rozhlasu (12. ledna 1949)

A už to šlo z kopce...

Autorské rozhlasové komentáře byly nenávratně zrušeny, zato se četlo ze sovětského tisku. Rozhlasové vedení odvolalo všechny své zahraniční zpravodaje a čistky, včetně těch personálních, začaly i na stanicích. Odpovědí bylo zahájení vysílání zahraniční stanice Rádio Svobodná Evropa (1. května 1951). Tehdy novinář a výrazná prvorepubliková osobnost Ferdinand Peroutka prohlásil:

Revoluce to bezpochyby byla. Svědčí pro to i masivní rušičky, které spustil totalitní režim. Údajně jejich zprovoznění a provoz stál víc peněz daňových poplatníků, než samotné vysílání „Svobodky“.

Jeden časopis by znamenal málo v zemi, kde vládne svoboda. Ale jeden svobodný časopis, jedna svobodná rozhlasová stanice v diktátorském režimu… To je revoluce.
Ferdinand Peroutka, novinář

Přes železnou oponu se dalo zachytit vysílání Hlasu Ameriky, Rádia Vatikán, BBC nebo Deutsche Welle.

Ti, kteří poslouchali, taky riskovali. Jen za poslech je zavřít nemohli, ale pokud někomu řekli, co zrovna zaslechli, spáchali trestný čin. Takových lidí bylo hodně a jejich osudy se dodnes dají najít v policejních archivech.

Stanice Blue Hill?

Kuriózním příkladem je pak stanice Blue Hill, která na začátku 70. let vysílala na Neratovicku. Jeden nadšenec si sestavil vlastní programové schéma, podle kterého opravdu vysílal. Nejdřív stálo amatérské studio v Praze, provozovatele ale udal policii jeho vlastní tchán. Co vysílal?

Jak cenzura řádila v rozhlasovém vysílání

• Upravit
• Smazat

„Slobodu tlače uznávame. Ale sloboda tlače ako každá sloboda má svoje hranice a v danom prípade sú to hranice základných koncepcií straníckeho a štátneho vedenia,“ říká Gustav Husák na nahrávce z aktivu družstevníků v Nitře v dubnu 1969 jen pár dní před tím, než vystřídal Alexandra Dubčeka ve vedení KSČ. Výstižně popsal poměry v nastupující normalizaci: můžete si dělat, co chcete, pokud to tedy dovolí rozměry klece, kterou vám ukovala strana.

Zajímalo ho politické dění, legraci si dělal z okupantů a jejich přisluhovačů. Taky posluchačům připomínal události kolem okupace vojsky varšavské smlouvy v srpnu 1968. Když do té doby zcela bezúhonného otce dvou dětí chytili, dostal se i před soud. 

Postihy za poslech zahraničních rozhlasových stanic pokračovaly i v 80. letech. Je to z dnešního pohledu opravdu „jen“ historie? Podle historika Tomáše Vilímka je třeba vlastní historii porozumět a jen tak pochopíte současnost.

Je nepochybné, že v roce 1968 byl obžalovaný dosud nevyzrálým, nezkušeným a politicky nepevným člověkem. Známé události tohoto roku mohl zprvu chápat emocionálně. Ovšem jen potud, pokud ještě nebylo zřejmé, že útoky a nepřátelské rejdy vnitřní a zahraniční reakce, směřují k rozbití socialistického společenského a státního zřízení republiky. Jejího vytržení z tábora socialismu a zavlečení do imperialistického bloku.

„Člověk by si měl uvědomit, jak významné jsou svobodně šířené informace. Jakýkoliv režim (totalitní nebo autoritativní), který se snaží informace kontrolovat, je stejně odsouzen k zániku. To neznamená, že pořád hrozí nebezpečí nejrůznějšího ovlivňování. Svobodná veřejnoprávní média vždy hrají zcela zásadní roli. Měla by totiž být schopna oddělit zrno od plev,“ dodává.