Jak cenzura řádila v rozhlasovém vysílání

20. duben 2018
Cenzura (ilustrační foto)

„Slobodu tlače uznávame. Ale sloboda tlače ako každá sloboda má svoje hranice a v danom prípade sú to hranice základných koncepcií straníckeho a štátneho vedenia,“ říká Gustav Husák na nahrávce z aktivu družstevníků v Nitře v dubnu 1969 jen pár dní před tím, než vystřídal Alexandra Dubčeka ve vedení KSČ. Výstižně popsal poměry v nastupující normalizaci: můžete si dělat, co chcete, pokud to tedy dovolí rozměry klece, kterou vám ukovala strana.

Jsou na obzoru slibné červánky...

Slova o svobodě projevu pronesl Husák v době, kdy se v Československu po krátké přestávce opět zaváděla tuhá cenzura. Tou přestávkou bylo pražské jaro. Právě to a začátek normalizace je až na výjimky jediným období budování komunismu, ze kterého se v rozhlasovém archivu dochovaly nahrávky, v nichž se hovoří o svobodě slova a o cenzuře.

Ta se začala pomalu uvolňovat v roce 1963, po 12. sjezdu strany, který opatrně vytyčil liberálnější směr a umožnil publikovat i některým zakazovaným autorům. Další uvolnění přinesl rok 1966, kdy byl dosavadní cenzurní úřad, Hlavní správa tiskového dohledu, nahrazen Ústřední publikační správou, která měla oproti původnímu úřadu poněkud okleštěné pravomoci.

Vzestupy a pády Gustáva Husáka. Byl jako normalizátor menším zlem?

Ceny předával Gustáv Husák

Téměř šedesát let trvala politická dráha Gustáva Husáka, která obsahovala jak vzestupy, tak i pády. Nejvýrazněji se pravděpodobně do naší historie zapsal svou pozicí prvního muže ve státě v období neblahé normalizace. Někdy se říkalo, že byl menším zlem. Není to ale jeden z mýtů?

Jenže společnost si postupem času odvážně říkala o stále více svobody. Po přelomovém plénu komunistické strany v lednu 1968, kde reformní komunisté potlačili konzervativce, se novináři přestali na připomínky Ústřední publikační správy ohlížet a žádali další omezení jejích práv.

„Jsou na obzoru takové slibné červánky,“ říkal ve vysílání rozhlasu Eduard Goldstücker, „že budou odvolány direktivy, které pracovníkům Ústřední publikační správy dávaly do rukou mnohem větší moc, než jim dává litera tiskového zákona.“ Publikační správa byla na jaře 1968 zrušena úplně, v červnu téhož roku byla pak novelou tiskového zákona zrušena také samotná cenzura.

„Omezit působení extrémně radikálních sil“

V srpnu 1968 do Československa vtrhly tanky vojsk Varšavské smlouvy a po podepsání kapitulačních moskevských protokolů se novinářům zakázalo nazývat příjezd vojsk okupací a vojáky okupanty. Už 30. srpna byl znovu založen cenzurní úřad (Úřad pro tisk a informace) a 13. září sněmovna přijala opatření, která částečně potlačovala svobodu projevu.

„Chceme pouze omezit působení extrémně radikálních, respektive protikomunistických a protisocialistických sil, které naši polednovou socialistickou obnovu vnitřně a zejména mezinárodně ztěžovaly a s nimiž jsme se dříve nebo později museli utkat,“ vysvětloval tato opatření Josef Smrkovský. Zároveň se říkalo, že opatření jsou pouze dočasná.

Samuel Belluš – Svobodná Evropa v těžkých časech

Samuel Belluš, Jozef Lettrich a Ján Ševčík

Samuel Belluš nepatří mezi známé postavy československých dějin. Přesto si tento slovenský demokrat a stoupenec česko-slovenské vzájemnosti zaslouží připomenutí.

Rozhlasový archiv uchovává zajímavou nahrávku z besedy s novináři, která se konala na podzim 1968 v Plzni, a povídání s pracovníky pražského Motorletu ze stejného období. Plzeňští i pražští debatující se vyjadřují shodně: vadí jim omezení svobody slova, stěžují si, že se z československých médií už mnoho nedovědí a poslouchají Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu.

Malý, zakázaný Alenáš

V roce 1969 smích obyvatele Československa přešel. V dubnu byla opět zavedena předběžná cenzura, a jak v úvodu říkal Gustáv Husák, „svobodu projevu ohraničila koncepce státní politiky“.

Cenzura pochopitelně řádila také v rozhlase. V jeho archivu se několik neodvysílaných pořadů dochovalo. Je mezi nimi například Otisk v lidské paměti z roku 1969, ve kterém se reformní komunista Milan Krejčí opřel do normalizačních sil.

Cenzurní zásahy se nedotkly jen politických témat. Byla například zastavena výroba čtení na pokračování z knížky Malý Alenáš, kterou pro děti napsal Ivan Vyskočil. Prvních sedm dílů půvabné a chytré knížky o Alenášovi, správci snů načetl v roce 1970 Miroslav Horníček.

03722989.jpeg

Více nemohl, protože Ivanu Vyskočilovi bylo zakázáno publikovat. Čtení mělo být určeno patrně pro Hajaju a i z těch pouhých sedmkrát pěti minut je cítit, že cenzura dětského posluchače připravila o něco opravdu mimořádného.

Tři ženy v jedné skříňce

Rozhlasový archiv uchovává i kousky, které cenzurou neprošly zaslouženě a dnes by mohly posloužit jako program silvestrovského vysílání. Takový je například rozhovor pionýrky se senilním generálem z roku 1972. Starý pán třaslavým a táhlým hlasem popleteně vypráví o dojmech z besedy s pionýry: „Na co sem ťuk, na to mi pěkně odpověděli, tak jak jsem chtěl.“

Ještě zábavnější je projev ředitele rakovnického pivovaru z roku 1973. Ředitel u příležitosti Dne znárodnění během dvaceti minut shrnul vítězství pracujícího lidu, dění na Středním východě, rejdy imperialistů a vývoj podniku v posledním století geniálním způsobem: „O podmínkách, v jakých se pracovalo u nás, bych se nechtěl zmiňovat. Například o péči pracujících, kde někdy v jedné skříňce byly tři ženy, neb tři muži. Na převlíkání.“ 

Další nahrávky týkající se cenzury a svobody slova uchovávané rozhlasovým archivem, si můžete poslechnout v Archivu Plus, který je příspěvkem k Mezinárodnímu dni svobody tisku, připadajícímu na 20. duben.

Spustit audio

Související