Vzdělávání venku dětem prospívá. Mají tam interaktivní učebnu, která se mění každou vteřinou

„Když mohou děti vykročit ven, víc si uvědomují proměny prostředí v průběhu roku. Lépe poznávají svou obec, své město,“ vyzdvihuje některé z mnoha přínosů venkovního vzdělávání Šárka Mrňáková, lektorka Nadačního fondu Eduzměna.

Šárka Mrňáková|foto:Daniela Vrbová, Český rozhlas Plus

Školy podle ní mohou ve svých zahradách vytvořit takzvanou interaktivní „venkovní učebnu“. Spolupracovat se dá také s místními spolky, které mohou mít zajímavé a pestré zahradní prostory.

Učitelům Mrňáková doporučuje začít tak, že venku s dětmi stráví dvě až tři vyučovací hodiny. Podle ní totiž neexistuje předmět, který by se venku nedal vyučovat.

Justina Danišová z platformy Učíme se venku zdůrazňuje, že čím častěji jsou děti venku, tím jsou zdravější a odolnější. Učení venku podporuje nejen motivaci, ale také lepší pochopení učiva. „Děti zapojují všechny smysly a lépe si informace osvojují. A příroda nabízí i klidný koutek pro ty, kteří potřebují větší soustředění,“ říká.

Doplňuje, že děti, které se mohou ve třídě zdát problematické a apatické, tak ve venkovním prostředí díky napojení na přírodu mnohdy takzvaně vyrostou a mohou se lépe soustředit a zanořit do tématu.

Učení venku baví nejen děti, ale také učitele, kteří popisují, že mají svou práci mnohem raději a více je baví.

Matematika pomocí záhonků

Modelovým příkladem předmětu, který je ideální pro venkovní výuku, je podle Danišové matematika.

Čtěte také

V lese, bez mobilu a s novými lidmi? Na „adapťácích“ se děti učí důvěřovat si a spolupracovat, míní lektorka

„Slovní úlohy dětem najednou začnou dávat smysl, protože musí vypočítat, kolik hlíny potřebují do záhonku. Nebo se jim dá provázek, aby zkusily zjistit, co je metr dlouhé někde v terénu. Děti často nemají představu, co je to třeba kubický metr, ale když to vidí naživo, najednou to pochopí,“ říká.

Doporučuje začít pozvolna – třeba i se sešity a učebnicemi.

Pro školy v městském prostředí může být urbanizovaná krajina také výukovou „laboratoří“: „Žáci mohou objevovat architekturu, historii nebo se v rámci jazyků učit popsat cestu do knihovny,“ doplňuje.

Klíčové je podle ní změnit zažitou představu, že učení znamená sezení v lavici. „Děti potřebují pohyb, různorodé podněty a každý den něco nového. Venkovní učebna se mění s každou vteřinou,“ uzavírá Danišová.

Pro zájemce o venkovní vzdělávání existuje akademie Učíme se venku, která podporuje školy i pedagogy. Dalším projektem je Školní les do kapsy, jehož cílem je vytvářet výukové prostory přímo na školních pozemcích.

Poslechněte si celý pořad Reparát. Audio je nahoře v článku.