V březnu 1945 opustil Beneš nejen Londýn, ale i Západ. Co říkal v posledním poselství domů?

Svědčila o tom, že se domů vrátí jiný Edvard Beneš, než který odlétal do londýnského exilu počátkem října 1938 po mnichovské tragédii.

Z toho, co prezident na vlnách BBC vzkazoval, šlo těžko dělat jednoznačné politické závěry, v každém případě se jeho rétorika měnila a londýnští demokraté museli být z jeho vize poválečného Československa znepokojeni.

Cejch pro agrárníky

I když to prezident samozřejmě neřekl na rovinu, politické spektrum mělo být v zásadně okleštěno o strany předválečné pravice. Prezident úplně odepsal agrárníky pod záminkou, že především oni se zpronevěřili své vlasti i demokratické vládě v těsně předmnichovských časech.

Čtěte také

Jak to bylo doopravdy: Byli agrárníci zrádci a kolaboranti?

Na této straně neoprávněně ulpěl (a Beneš na tom měl lví podíl) cejch zrádců a kolaborantů. Strana se z toho nikdy nevzpamatovala, už během války její političtí konkurenti rozhodli o jejím zákazu a její přední činitelé, pokud válku přežili, byli do konce svých životů perzekvovaní a po únoru 1948 i věznění, včetně předsedy Rudolfa Berana.

Prezident ve svém posledním londýnském projevu domů mluvil o zemi, kde budou zpočátku spoluvládnout národní výbory, politické strany budou organizovány v Národní frontě a to celé bude jakousi novou „osvěženou demokracií“. Lidem doma to možná znělo nadějně, ale tak to v revolučních dobách bývá, že lákavá slova zakrývají zásadní problémy, ze kterých pak mohou vzejít politické i lidské katastrofy.

Bez zahraničních cest

Není bez zajímavosti, že při svém odletu do Moskvy 11. března 1945 opustil Edvard Beneš v zoufalém zdravotním stavu (po malé mozkové příhodě odletěl se zpožděním) nadobro nejen Londýn, ale západní Evropu jako takovou.

Čtěte také

Rudolfu Beranovi dvakrát hrozil trest smrti. Zavinil 15. březen 1939?

On, který jako ministr zahraničí meziválečného Československa býval v západních metropolích tak častým hostem, že mu bylo politickými předáky vyčítáno, že zanedbává domácí problémy, se po květnu 1945 nevydal na jedinou zásadní oficiální zahraniční cestu, a to až do své abdikace v roce 1948.

Hodně to vypovídalo o jeho politické i osobní situaci, a také o rostoucí diplomatické izolaci Československa v období takzvané třetí republiky mezi lety 1945 a 1948. Bylo jasné, do jaké sféry vlivu se země zařadila, ať už z donucení, nebo vlastním přičiněním.