Jak to bylo doopravdy: Byli agrárníci zrádci a kolaboranti?

2. duben 2018
Milan Hodža

Obnova poválečného Československa probíhala pod vedením Národní fronty, která reprezentovala politickou moc a sdružovala čtyři povolené politické strany: KSČ, sociální demokraty, národní socialisty a lidovce. Pokud bychom srovnávali s politickým systémem první republiky, tak bychom marně hledali opozici a dokonce chyběla strana, která patřila ve své době k nejvlivnějším: agrárníci.

„Agrární strana (celým názvem Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu – pozn. red.) vycházela z programu, který ji charakterizoval jako stavovskou politickou organizaci všeho venkovského lidu. Program se hlásil k zásadě upevňování státnosti ČSR a parlamentní demokracie,“ uvádějí historici Miloš Trapl a Josef Bartoš ve své studii a pokračují:

„Koncem dvacátých let byl doplněn o sebevědomou tezi, označující rolnický stav za základ československé společnosti, vytvářející základní životní hodnoty. Byla nejvýznamnějším politickým hnutím v ČSR. Byla účastna ve všech koaličních vládách a v letech 1922 – 1938 v jejich čele byl vždy agrárník, Švehla, Udržal, Malypetr, Hodža.“


Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem je historik Jaroslav Rokoský

Československo bylo poměrně industrializovanou zemí, takže jak říká historik Jaroslav Rokoský, je to jistý paradox, že nejsilnější stranou byla stavovská strana hájící zájmy zemědělství.

„Ale její síla byla v tom, že nebyla jenom politickou stranou, ale současně mohutným kolosem propojeným s hospodářským zázemím, odbory, vzdělávacími institucemi a finančními podniky. Bylo jen obtížné se proti nim na venkově prosadit, který získali celou sítí vzdělávacích a dalších organizací. Na venkově dokázali oslovit všechny vrstvy obyvatelstva pod heslem Venkov naše rodina,“ vysvětluje historik.

Agrárníci = kolaboranti?

A právě tato strana nesměla být po válce obnovena. Záminka se našla, právě agrárníci prý byli zrádci a kolaboranti, kteří byli zodpovědní či spoluzodpovědní za tragické události spjaté s nacistickou okupací. Dokonce i demokrat Hubert Ripka v deníku Svobodné slovo dne 20. června roku 1945 uvedl:

„Vím, že je dost příslušníků strany agrární a strany Národního sjednocení, kteří nejsou s tímto stavem spokojeni. Jestliže si to však dobře rozmyslí, jak si počínalo vedení těchto stran, jestliže si uvědomí, že politika, kterou tyto strany dělaly, byla nejen protilidová a protisociální, nýbrž v pravém slova smyslu protistátní, jistě to pochopí a uznají…“ Historik Rokoský dodává, že to byla hanebná řeč.

Antonín Švehla, politik, jeden z Mužů 28. října 1918 (* 15. 4. 1873 Praha; † 12. 12. 1933 Praha)

Vhodným klackem se pak staly soudy proti těm, kteří se provinili na zájmech národa. A tak se před soud dostává velká osobnost agrární strany Rudolf Beran, který byl za zcela zvláštních okolností nakonec opravdu odsouzen. Můžeme přemýšlet, zda to nebyl jeden z prvních politicky vykonstruovaných procesů, který předznamenával dění let příštích.

Zjednodušení jako záminka likvidace

Je to pro nás jistý vykřičník, jak lehkomyslná jsou účelová řešení a jak neodpovědné je nedodržování demokratických pravidel. Jaké bylo zdůvodnění, že právě tato strana nesmí být obnovena, vysvětluje dr. Jaroslav Rokoský:

„Zdůvodňovalo se to zjednodušením politického systému, který byl proslulý svou roztříštěností. Ve skutečnosti šlo všem politickým stranám o likvidaci silného politického protivníka. Komunisté se obávali – a oprávněně – že by jinak neuspěli na venkově a ostatní tři strany, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci v nich spatřovali dřívějšího mocného koaličního partnera, jehož dominantní postavení je dráždilo. A tak přistoupili na komunistickou lež, že agrární strana zradila a nemá právo na existenci. Vytýkali jim údajnou spolupráci s henleinovci, což byla lež.“

  • Historie
  • Zpráva