Byli Habsburkové na českém trůnu proti vůli Čechů?
Stýkání a potýkání s Habsburky bylo českým zemím a jejich vládcům dáno téměř od historického počátku. Kdy toto soupeření začalo? Byli Habsburkové uzurpátoři, nebo partneři? Jak se dostali na český trůn? A odkud se vzalo nelichotivé hodnocení habsburského panování v českých zemích?
V roce 1848 historik František Palacký ve svém dopise do Frankurtu napsal: „Na jihovýchodní straně Evropy, podél hranice říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetářích ani nemluvíc – z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem pro budoucí časy.
Totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati v jedno. Pravá životní díla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj. Oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“
Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historička Eva Doležalová.
Jasná, možná i překvapivá slova autora proslulých Dějin národu českého v Čechách a na Moravě, který bývá považován za kritika habsburského státu. Přesto i on si v tomto textu zjevně uvědomoval hrozící rizikového daného středoevropského prostoru ze strany okolních států a kultur s tím, že přináší klady i zápory.
Nastolení řádu a kázně
Střetávání se Habsburků a Přemyslovců se vine jako červená niť našimi dějinami. Dlužno dodat, že se v evropské politice rod Přemyslovců etabloval dříve než Habsburkové. Přes různé dějinné změny a zvraty se ale stávají rokem 1526 panovnickým rodem v zemích Koruny české právě Habsburkové, prvním byl král Ferdinand.
Petr Hořejš v Toulkách českou minulostí uvádí: „Na český trůn neusedl nepřítel národa, nýbrž výjimečně schopný politik. Přišel s koncepcí a programem. Nastolil řád, kázeň a koncepčnost. Otevřel malému, dosti perifernímu a hašteřivému českému světu okna do světa většího. Myslel a jednal v měřítkách Evropy, kombinoval o řád výš, než dosud bývalo v českém prostředí zvykem.“
A možná právě v tom byl kámen úrazu. České země se staly součástí mnohonárodnostního soustátí, což přinášelo klady i zápory. Předělem pak byl bezpochyby rok 1627, kdy opět Ferdinand – ale II. – vydává Obnovené zřízení zemské, de facto ústavu. Pro české země byly důsledky zřejmé: zemští úředníci byli jmenováni pouze panovníkem a tím zanikla stará rodová práva na některé úřady, úředníci byli odpovědní pouze panovníkovi a omezeny byly také pravomoci zemského sněmu.
Důsledky rekatolizace
Svět středověkého člověka byl světem neodmyslitelně spjatým s křesťanstvím, a právě předcházející ničivé náboženské války přinesly změnu i v této oblasti. Vítězství Habsburků v bitvě na Bílé hoře a posílení jejich pozice znamenalo nástup rekatolizace. Jedním z důsledků pro české země byla poměrně rozsáhlá pobělohorská emigrace.
„Byly to dramatické změny pro české království,“ konstatuje historička Eva Doležalová. „Pravděpodobně to byl i jeden z důsledků české hašteřivosti. Ve hře byly stále náboženské konflikty, které zmítaly českým královstvím již od 15. století. České stavy nebyly schopny se dohodnout na konfesích, které chtějí vyznávat. Svoboda zůstala jen pro katolickou víru a toleranci pro židovské vyznání. Bylo to v jasném rozporu s předchozími sliby, ale je jasné, že pravidla určuje vítěz a po Bílé hoře už nebylo cesty zpátky.“
Zlí Habsburkové na českém trůně?
Jaké jsou kořeny legendy nelichotivého hodnocení habsburského panování v českých zemích? Uvést můžeme germanizaci, která bývá Habsburkům připisována. Ale je třeba dodat, že jazykové zákony omezující češtinu jako úřední jazyk přicházejí pozvolna a prosazují se až v době vlády Marie Terezie a Josefa II. jako pragmatické opatření zavedení jednoho univerzálního úředního jazyka.
Obnovené zřízení zemské pak „pouze“ zrovnoprávňovalo užití němčiny a češtiny v kancelářích. Dalším kořenem může být zánik samostatné existence zemí Koruny české a postupná degradace významu Čech a Moravy v rámci formující se rakouské monarchie. Praha přestala být definitivně centrem říše a přesun vrcholných úřadu do Vídně přispěl k provincializaci společenského života, politiky i kultury. Od vydání Obnoveného zřízení zemského pak česká dvorská kancelář sídlila ve Vídni.
Třetím a patrně nejzávažnějším důvodem vytvoření negativního obrazu Habsburků v české národní tradici je postupné formování osy českých národních dějin a jejich vrcholů završených dílem a koncepcí historiků Františka Palackého, Josefa Pekaře, Jaroslava Golla a dalších účastníků moderního sporu o smysl českých dějin.
Trio Podiven – Milan Otáhal, Petr Příhoda a Petr Pithart v knize Češi v dějinách nové doby k tomu uvádějí: „Palackého ‚Dějiny‘ lze míti za pozoruhodný kus dobyvatelské práce, nedokáže však skrýt účelovost autorské koncepce. Vznikly z pohnutky rehabilitovat český národ, neodolaly však pokušení rezignace na dostupnou pravdu. (…) Čtenářstvo, předpojatější než autor sám, vyčetlo z ‚Dějin‘ právě to, co chtělo o sobě slyšet.“
Otázkou tedy zůstává, zda byli Habsburkové proti vůli Čechů na českém trůnu? „Až do Bílé hory tomu tak rozhodně nebylo a po Bílé hoře už nedošlo k žádné větší revoltě, která by Habsburky z českého trůnu odstranila. Když člověk studuje dějiny, tak občas dostává neodbytnou myšlenku, že máme tendenci neustále se nějak vyviňovat a ospravedlňovat. Když se s naší minulostí vyrovnáme a přijmeme ji s jejími klady i stíny, tak se nám otevře lepší cesta k naší budoucnosti bez sebelítosti,“ říká Eva Doležalová
