Rudolfu Beranovi dvakrát hrozil trest smrti. Zavinil 15. březen 1939?

V Čechách a na Moravě vznikl Protektorát Čechy a Morava, Slovensko nastoupilo svou cestu samostatného Slovenského štátu. A svět kráčel do náruče tragické 2. světové války.

Dvakrát mu hrozil trest smrti

V čele vlády tehdejšího Československa stál Rudolf Beran, jedna z nejtragičtějších postav našich moderních dějin. Byl předsedou agrární strany, se kterou se dopracoval až na vrchol. Dvakrát mu hrozil trest smrti. Poprvé v roce 1942, kdy ho ale nakonec nacistický režim odsoudil „jen“ k 10 letům vězení, a o pět let zněl verdikt už československého soudu dokonce na 20 let.

Třetí říše Berana obvinila z velezrady. Když stál 25. června 1942 před soudním tribunálem nacistického Německa a bojoval o život, předstoupil jako svědek K. H. Frank a svou dvouhodinovou řeč zakončil slovy: „Beran a Eliáš – jsou to samé!“ Dodejme, že generál Alois Eliáš byl šest dní před Beranovým přelíčením popraven.

Dne 21. dubna roku 1947 stál Beran před československým soudním tribunálem a opět bojoval o život. Poválečné Československo ho obvinilo z kolaborace. Národní prokurátor Grospiš ve své závěrečné řeči uvedl: „S hnusem a odporem budou psát dějiny o obžalovaném Beranovi, který s poníženým služebníčkováním vycházel vstříc německým okupantům.“

Nastávají roky, které Rudolf Beran prožívá ve vězení. Historik Jaroslav Rokoský dodává: „Rudolf Beran od svého zatčení gestapem 7. května 1941 až do své smrti v únoru 1954 strávil pouhopouhých 8 dnů na skutečné svobodě, bez žaláře nebo domácího vězení.“

Sporná osobnost

Rudolf Beran byl typickým prvorepublikovým politikem. K tíži mu jistě bylo připsáno i to, že právě agrární strana byla po 2. světové válce zakázána. O to jednodušší bylo nacházet a označovat údajné viníky. Co na tom, že to mohli být typičtí „obětní beránci“.

Beran je také do jisté míry spornou osobností. Byl terčem kritiky, protože jako předseda nejvlivnější politické strany byl nucen v tak těžkých chvílích převzít odpovědnost za osud národa. A je třeba také připomenout jeho projev v rámci vítání nacistických vojsk v Praze právě 15. března 1939, kdy řekl: „Vítám veškeré vojsko německé na české půdě (…) a mohu ujistit, že slova našeho prezidenta, kterými vložil osud českého národa do rukou vůdce velké Německé říše a říšského kancléře, byla celým národem pochopena.“

Ale dodat je třeba i to, že to za sebou měl Beran fyzické i psychické zhroucení a rodina se obávala, že je ve stavu blízkém sebevražedným úvahám. Těžko si představit, jaké byly jeho hodiny v noci ze 14. na 15. března 1939.

Obecně nemá v české historiografii Beranovo jméno dobrý zvuk. Je vnímán jako politik, který stranu „středu“ – agrárníky – přivedl na pravicové pozice. Byl také zásadním odpůrcem prezidenta Beneše, a tak by se ve výhradách vůči němu dalo pokračovat. Ostatně právě tyto stereotypy přetrvávaly v mírných obměnách až do listopadu 1989 a řada z nich se objevuje i v současnosti.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiu.