Jak vypadal běžný život v Praze za nacistické okupace? Lístků dost, ale jídla málo, vzpomínal voják Antonín
Běžný život v Praze. Co to vlastně znamenalo za nacistické okupace? Na dobu vzpomínal v roce 1942 a vysílání BBC voják Antonín, kterému se po mnoha měsících podařilo dostat přes Německo, Francii, Anglii a Gibraltar až do Velké Británie. Chtěl se zapojit do bojů na západní frontě.
Antonín mluvil o tom, jak vypadá běžná realita na území protektorátu. Nejen co se týkalo represí, ale i takzvaného obyčejného života, především zásobovací situace. Bylo zakázáno topit plynem a elektřinou a uhlí nestačilo.
Čtěte také
„Lístků dost, ale jídla málo,“ říká voják Antonín lakonicky. „Kdo přijde odpoledne, odejde s prázdnou. A slaneček, to je delikatesa, na kterou má člověk nárok jednou za čtvrt roku.“ V Praze se v té době nedalo bez potravinových lístků najíst ani v restauracích, o kvalitě piva raději nemluvě.
Kvetl pochopitelně černý trh a do města se dovážely potraviny z venkova, pokud to jen trochu bylo možné. Dělo se to navzdory tomu, že kontroly na nádražích byly přísné.
Nejhůř na tom byli Židé. Ti směli nakupovat jen v odpoledních hodinách, kdy už v obchodech nebylo prakticky nic k dostání, a o tom, že by si zkoušeli přilepšit skrz černý trh, se nedalo vůbec uvažovat.
1942: rok Lidic, Ležáků i dělnické dovolené
S tím souvisí fakt, o kterém mluví publicista a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět: rok 1942 byl především rokem strachu. Krvavá represivní mašinérie, kterou po svém příchodu do Prahy už na podzim 1941 spustil Heydrich, se po jeho odstranění ještě znásobila.
Rok 1942 byl rokem druhého stanného práva, rokem Lidic, Ležáků a dalších obětí. Gestapu se v tom roce podařilo rozbít síť okolo výsadků Antropoid a Silver A a prakticky zdecimovat český odboj. Začaly odjíždět transporty do Terezína a vyhlazovacích táborů.
Na druhou stranu, v roce 1942 odjel také první vlak s 250 dělníky na dovolenou do Luhačovic, dostali ji za dobrou práci ve zbrojním průmyslu. I tímto způsobem se snažil nacistický režim dát najevo, že lidé vlastně žijí v „normálních“ poměrech, a pokud poctivě pracují (a ovšem nepatří k rasově nevyhovujícím skupinám), mohou tím jenom získat.
S Jiřím Padevětem rozebírala situaci lidí v protektorátu Milena Štráfeldová.
Související
-
Reportáž z vokovické zbrojovky: idylické tlachání v závodní kuchyni i sociální vymoženosti
Na těch, kdo budou v klidu pracovat a držet disciplínu, nebudeme šetřit. Taková byla v kostce politika nacistické správy za protektorátu vůči dělníkům.
-
Každej chodí s hlavou sklopenou, zní v reportáži z června 1942. Dělníci tu „odsuzují“ smrt Heydricha
Že každej chodí s hlavou sklopenou, tvrdili v červnu roku 1942 dělníci z Klatov rozhlasovému hlasateli Josefu Cincibusovi. Ten se tehdy vydal do západních Čech.
-
Manifestace herců v Národním divadle. Nacisté je nutili odsoudit atentát na Heydricha
Národní divadlo zažilo za dobu své existence leccos, ale zřejmě nejtragičtější a nejdramatičtější okamžiky v době heydrichiády v roce 1942.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
