Reportáž z vokovické zbrojovky: idylické tlachání v závodní kuchyni i sociální vymoženosti

Zatímco studenti, česká inteligence a odhalení odbojáři i s širokým příbuzenstvem byli v protektorátní realitě postupně vystavováni nemilosrdnému teroru, pilný dělník ve zbrojní továrně, pokud se nepokoušel výrobu sabotovat, si mohl být v podstatě jistý, že se s ním bude zacházet podstatně vlídněji.

Čtěte také

Každej chodí s hlavou sklopenou, zní v reportáži z června 1942. Dělníci tu „odsuzují“ smrt Heydricha

Tento paradox je snáz vysvětlitelný, pokud si uvědomíme, jak velký význam přikládali nacisté hladkému fungování protektorátního průmyslu, pochopitelně především toho zbrojního.

V červenci 1942 redaktoři rozhlasu natáčeli v pražské zbrojní továrně ve Vokovicích, aby se „přesvědčili“ o tom, jak jsou tam dělníci spokojeni. Málo záleželo na tom, že mezi nimi byli často bývalí úředníci. I kdyby byli se svým postavením jakkoli nespokojeni, nedá se předpokládat, že by své pocity ventilovali právě před mikrofonem.

Zvýšené příděly pro dělníky

Nezávazné až idylické tlachání v závodní kuchyni se tak točí kolem samých pozitiv: lidových cen a kvality jídelního lístku v závodní kuchyni, široké nabídky sociálních vymožeností a tak dále. Nutno bohužel připustit, že závodní stravování nebo lázeňské pobyty v Luhačovicích byly za první republiky pro dělníky spíš výjimkou.

Smutným faktem je, že tato opatření nezůstala zřejmě bez výsledku: přístroje pro letouny Luftwaffe nebo řídící systémy pro raket V2 se v Praze vyráběly až do posledních dnů okupace.

Jak uvádí historik Prokop Tomek, na úzkoprofilové zboží protektorátního trhu jako cigarety, obuv a oblečení dostávali dělníci zvýšené příděly, které ovšem i tak sotva pokrývaly reálnou potřebu jejich rodin. Reportáž z vokovické zbrojovky spolu s Tomkem komentuje redaktor Pavel Hlavatý.