Rychlokurs demokracie. Jak se na jaře 1968 konečně probudil československý parlament

Jisté je, že pražské jaro 1968 se na půdě parlamentu nejprve projevilo chaosem. A zároveň neschopností jednat v časové tísni. Nutno si uvědomit, že výměnou na postu prvního tajemníka začátkem ledna 1968 všechno teprve začínalo. V Národním shromáždění seděli poslanci zvolení ve zcela formálních volbách roku 1964, takže žádná myšlenková ani politická elita.

Čtěte také

Akční program KSČ: Jako kulhavá kobyla, které ujel vlak dějin

Pravda, byly to drobné rozdíly oproti rokům nejhoršího stalinismu. V čele parlamentu neseděla ostudná figura kolaboranta z bývalé sociální demokracie Zdeňka Fierlingera, který v únoru 1948 beze stopy váhání předhodil sociální demokracii komunistům, aby ji mocensky doslova požrali. Za to dostal jistě dobře placenou a prestižní sinekuru předsedy Národního shromáždění.

Ale všeho do času – po volbách roku 1964 ho po jedenácti letech předsedování v čele parlamentu vystřídal Bohuslav Laštovička, novotnovský konzervativec, který ale nepatřil k největším sekerníkům stalinské doby. Ostatně (podobně jako exlegionář Fierlinger) muž s vojenskou minulostí, bývalý „Španělák“, sice komunista, ale za války pobývající v exilu v Londýně. A právě Laštovička se pokoušel pomalými krůčky vrátit parlamentu pověst orgánu, ve kterém se alespoň trochu pracuje.  Dařilo se mu to jen velmi pozvolna.

Chaos v parlamentu

Bylo to vlastně logické, v prvních týdnech roku 1968 přišla situace, ke které dřív nebo později muselo dojít. V „zákonodárném“ orgánu, jehož dosavadním úkolem bylo pracovat jako poslušná převodová páka a legislativně pokrýt cokoli, co přišlo z ústředního výboru komunistické strany, se 11. ledna 1968 projevil nepředvídaný rozpor.

Čtěte také

Ota Šik a ekonomické aspekty pražského jara

Novela zákona o hospodaření s byty nebyla hladce projednána, protože se objevily nečekané pozměňovací návrhy a za zákon se navíc jednoznačně nepostavil ani ministr vnitra Kudrna, který ho přišel do parlamentu hájit.

Podobně se zachoval zpravodaj novely. Nakonec se nenašel dostatečný počet poslanců, kteří by novelu schválili, respektive předseda parlamentu Laštovička k dovršení chaosu prohlásil schůzi za neschopnou usnášení, protože chyběla nadpoloviční většina poslanců. Jenomže, jak se později ukázalo, absentéři se přitom stále nacházeli v budově parlamentu.

Výsledkem byla první skvrna na pověsti předsedy parlamentu i první střet se situací, která by přitom měla být pro práci zákonodárného tělesa typická. Parlament hlasuje, jsou i hlasy proti a zákon se může vrátit zpět do výborů k dopracování, nebo dokonce zpět na vládu.

Problém imunity a uprchlík Šejna

Daleko zásadnější otřes zažil parlament koncem února 1968, kdy naplno propukla aféra generála Jana Šejny.  Co měl pochybný generál společného s parlamentem? Předně byl mimo jiné poslancem Národního shromáždění (a vzhledem ke svým kšeftům s obilninami tak trochu „stylově“ i členem zemědělského výboru). A za druhé – možná je to překvapivé, ale pro účely trestního stíhání musel být Šejna jako poslanec nejprve zbaven imunity.

Čtěte také

Oldřich Černík aneb Zapomenutý premiér z let 1968 až 1970

Mechanismus vydávání poslance ovšem nebyl dostatečně vyzkoušen a hlavně „promazán“. Místopředsedkyně Národního shromáždění Helena Leflerová a sám předseda Laštovička byli posléze a vcelku právem označeni za ty, kdo svou přehnanou opatrností a liknavostí (nejprve je třeba se poradit se soudruhy na Ústředním výboru) poskytli Šejnovi těch pár klíčových dní odkladu, během kterých pak mohl zmizet přes Maďarsko a Jugoslávii do Itálie a obratem pak do náruče CIA.

Hbitým pracovním tempem se ostatně nevyznačovala ani vojenská prokuratura, která žádost do parlamentu dopravila.

Podle profesora Felcmana, historika z Univerzity Hradec Králové, se přitom Jan Šejna dokonce ještě v předvečer výročí únorového puče bez zábran promenoval po Pražském hradě na recepci v přítomnosti Brežněva i dalších představitelů sovětského boku. Přičemž se okruh lidí, kteří věděli, že by generál měl být zatčen, pomalu rozšiřoval. Ale kde byla imunita, tam nešlo zasáhnout.

Triumf politických mrtvol

Čtěte také

Ministr Klumpar bránil odesílání mladých na nucené práce, v roce 1968 emigroval do Kanady

Nejprominentnější obětí Šejnových kousků se ovšem stal už zmiňovaný prezident Antonín Novotný. Na stole se ocitla zajímavá otázka: může zákonodárný sbor prezidenta, kterého kdysi zvolil, také z funkce odvolat? Podle platné legislativy to možné nebylo, maximálně si mohl parlament dovolit Novotného předvolat a donutit ho k obhajobě jeho činů.

Něco podobného bylo pro Antonína Novotného v zásadě nemyslitelné. Rozuzlení přišlo poměrně rychle – 21. března byl do kanceláře Národního shromáždění doručen abdikační dopis prezidenta, téhož dne Laštovička slavnostně demisi přijal a prezidentskými pravomocemi vybavil předsedu vlády Jozefa Lenárta, a v rekordní lhůtě osmi dnů byl zvolen nový prezident – Ludvík Svoboda.

Čtěte také

Viliam Šalgovič režíroval první hodiny okupace v srpnu 1968. Po sametové revoluci spáchal sebevraždu

V našich dějinách komunistické éry zcela ojedinělý okamžik, kdy se prezident vzdal moci, byl ovšem tak trochu triumfem politických mrtvol, byť někdy pouze dočasných. Sám Novotný ještě stihl odvolat z funkce ministra vnitra Josefa Kudrnu a generálního prokurátora Jana Bartušku. Z dlouhodobějšího hlediska na Šejnovu aféru doplatil zřejmě i Bohuslav Laštovička jako předseda parlamentu. Rovněž existence vlády Jozefa Lenárta rychle spěla ke konci.

Zajímavé je, že Novotného nástupce Ludvík Svoboda stejně jako nový předseda parlamentu Josef Smrkovský byli už zvoleni tajně a nikoli aklamací, jak bylo zvykem. A nikoli jednomyslně.

Emancipace parlamentu, i když krátká, se pak během jara a léta 1968 konečně začala naplňovat.