Ota Šik a ekonomické aspekty pražského jara

Pokus o ekonomickou reformu roku 1968 je vykládán různě. Názory jsou ohraničeny dvěma postoji: Podle prvního se komunističtí národohospodáři pokoušeli o reformu nereformovatelného – a byli tedy odsouzeni k neúspěchu, podle druhého šlo o seriozní pokus o takzvanou třetí cestu, na jehož konci mohla být syntéza plánovaného socialistického a volnětržního kapitalistického hospodářství, jakýsi spravedlivý systém pro všechny – a v tom zabránily tanky Varšavské smlouvy.

Čtěte také

Pražské jaro Američany nezajímalo, CIA spíš měla v hledáčku dodávky československých zbraní do Vietnamu, připouští historik Tůma

Byla vůbec nějaká reforma v roce 1968 zapotřebí? Byla.

V roce 1963 se zhroutila třetí pětiletka. Národní hospodářství nebylo schopné produkovat, co se od něj očekávalo – a poprvé v éře plánované socialistické ekonomiky došlo k poklesu hrubého domácího produktu. Nemohla to zamaskovat ani prohlášení představitelů komunistické strany, že jde o „potíže růstu“.

V lednu 1965 byly proto zavedeny prvky takzvané pružnosti cen – ceny zboží už neurčovala komunistická strana, ale mohli do nich promlouvat i výrobci – a i když je to neuvěřitelné, poprvé se také začal u národních podniků sledovat zisk.

V lednu 1967 došlo k cenové reformě, která přizpůsobila ceny skutečným nákladům na výrobu. To už několik let existoval materiál s názvem „nová soustava řízení“, později přejmenovaný na „zdokonalenou soustavu plánovitého řízení národního hospodářství“. Slovo „reforma“ se nesmělo objevit.

Mediální tvář pražského jara

Minimálně do jara 1968 byla tedy případná ekonomická reforma – ať už se jí říkalo jakkoli – jen předmětem odborných debat. Široká veřejnost se do ní mohla zapojit až na jaře 1968 v souvislosti s politickým uvolněním.

Ekonom Ota Šik, který se tehdy stal místopředsedou vlády, byl zároveň jakousi „mediální tváří“ ekonomické reformy. Jezdil po republice, přednášel, psal články, vystupoval v rozhlasu a televizi. Právě jeho televizní vystoupení na jaře a v létě 1968 způsobila, že ekonomická refora se stala jedním z témat pražského jara.

Čtěte také

Dubček proměnil možnou občanskou válku v nádherný karneval názorů. To mu nikdo neodpáře, tvrdí režisér Kirchhoff

Stačilo na to pár čísel ze statistiky, na nichž Ota Šik demonstroval, že dělník v socialistickém Československu (ve státním zřízení, které samo sebe deklarovalo jako nejspravedlivější a budované dělnickou třídou a pro dělnickou třídu) je ve srovnání s dělníkem v kapitalistickém Německu vlastně žebrákem. Zjistit se to dalo podle času, který museli oba dělníci odpracovat v zaměstnání, aby si vydělali na koupi – v podstatě – stejné věci.

Tak například československý dělník musel na koupi malého rádia (tehdejší terminologií „tranzistoráku“) odpracovat 117 hodin, západoněmecký 12 hodin…  A na kilogram čokolády pracoval československý dělník 10,5 hodiny, zatímco západoněmeckému stačilo na koupi stejného množství čokolády pracovat jen 1,5 hodiny.

Tato čísla tehdy většinou diváků otřásla – až po mnoha letech prý Ota Šik vzpomínal, že ve skutečnosti nechtěl, aby jeho proslovy vyzněly tak pesimisticky; podle výzkumů veřejného mínění byli totiž lidé po sérii Šikových televizních projevů velmi skeptičtí, pokud jde o stav a budoucnost československé ekonomicky.

Čtěte také

Sympatie a zájem světa vzbudilo pražské jaro tak na týden. Pak Československo z mapy Evropy zase zmizelo, tvrdí historik Tůma

A v podstatě se nemýlili: nové vedení, dosazené po srpnu 1968 sovětskými tanky, se rychle vrátilo k centrálně řízené ekonomice.

Realizovány byly jen ty kroky reformy, které vyhovovaly normalizačnímu režimu a které bylo možné pevně ovládat z centra. Polovičatá reforma přinesla v první polovině 70. let plody v podobě mírného oživení a Husákových „plných hrnců“ – ale poté se znovu vše posadilo do starých kolejí. To už byl Ota Šik dávno ve světě a u nás o něm mluvily jen pomlouvačné pořady v Československém rozhlasu.

Víc si poslechněte v repríze pořadu z roku 2013, připravil David Hertl. Ale jen po dobu jednoho měsíce.