Ota Šik a ekonomické aspekty pražského jara
Když se hovoří o pražském jaru 1968, zpravidla se mluví o politickém uvolnění a svobodě vyjadřování. Jaro a léto 1968 bylo ale spojováno i s pokusem o hospodářskou reformu. Jako s mnoha jinými věcmi roku 1968 to ani s ní nedopadlo slavně.
Pokus o ekonomickou reformu roku 1968 je vykládán různě. Názory jsou ohraničeny dvěma postoji: Podle prvního se komunističtí národohospodáři pokoušeli o reformu nereformovatelného – a byli tedy odsouzeni k neúspěchu, podle druhého šlo o seriozní pokus o takzvanou třetí cestu, na jehož konci mohla být syntéza plánovaného socialistického a volnětržního kapitalistického hospodářství, jakýsi spravedlivý systém pro všechny – a v tom zabránily tanky Varšavské smlouvy.
Byla vůbec nějaká reforma v roce 1968 zapotřebí? Byla. V roce 1963 se zhroutila třetí pětiletka. Národní hospodářství nebylo schopné produkovat, co se od něj očekávalo – a poprvé v éře plánované socialistické ekonomiky došlo k poklesu hrubého domácího produktu. Nemohla to zamaskovat ani prohlášení představitelů komunistické strany, že jde o „potíže růstu“.
V lednu 1965 byly proto zavedeny prvky takzvané pružnosti cen – ceny zboží už neurčovala komunistická strana, ale mohli do nich promlouvat i výrobci – a i když je to neuvěřitelné, poprvé se také začal u národních podniků sledovat zisk. V lednu 1967 došlo k cenové reformě, která přizpůsobila ceny skutečným nákladům na výrobu. To už několik let existoval materiál s názvem „nová soustava řízení“, později přejmenovaný na „zdokonalenou soustavu plánovitého řízení národního hospodářství“. Slovo „reforma“ se nesmělo objevit.
Minimálně do jara 1968 byla tedy případná ekonomická reforma – ať už se jí říkalo jakkoli – jen předmětem odborných debat. Široká veřejnost se do ní mohla zapojit až na jaře 1968 v souvislosti s politickým uvolněním. Ekonom Ota Šik, který se tehdy stal místopředsedou vlády, byl zároveň jakousi „mediální tváří“ ekonomické reformy. Jezdil po republice, přednášel, psal články, vystupoval v rozhlasu a televizi. Právě jeho televizní vystoupení na jaře a v létě 1968 způsobila, že ekonomická reforma se stala jedním z témat pražského jara.
Stačilo na to pár čísel ze statistiky, na nichž Ota Šik demonstroval, že dělník v socialistickém Československu (ve státním zřízení, které samo sebe deklarovalo jako nejspravedlivější a budované dělnickou třídou a pro dělnickou třídu) je ve srovnání s dělníkem v kapitalistickém Německu vlastně žebrákem. Zjistit se to dalo podle času, který museli oba dělníci odpracovat v zaměstnání, aby si vydělali na koupi – v podstatě – stejné věci.
Tak například československý dělník musel na koupi malého rádia (tehdejší terminologií „tranzistoráku“) odpracovat 117 hodin, západoněmecký 12 hodin… A na kilogram čokolády pracoval československý dělník 10,5 hodiny, zatímco západoněmeckému stačilo na koupi stejného množství čokolády pracovat jen 1,5 hodiny. Tato čísla tehdy většinou diváků otřásla – až po mnoha letech prý Ota Šik vzpomínal, že ve skutečnosti nechtěl, aby jeho proslovy vyzněly tak pesimisticky; podle výzkumů veřejného mínění byli totiž lidé po sérii Šikových televizních projevů velmi skeptičtí, pokud jde o stav a budoucnost československé ekonomicky.
A v podstatě se nemýlili: nové vedení, dosazené po srpnu 1968 sovětskými tanky, se rychle vrátilo k centrálně řízené ekonomice. Realizovány byly jen ty kroky reformy, které vyhovovaly normalizačnímu režimu a které bylo možné pevně ovládat z centra. Polovičatá reforma přinesla v první polovině 70. let plody v podobě mírného oživení a Husákových „plných hrnců“ – ale poté se znovu vše posadilo do starých kolejí. To už byl Ota Šik dávno ve světě a u nás o něm mluvily jen pomlouvačné pořady v Československém rozhlasu.
