Sympatie a zájem světa vzbudilo pražské jaro tak na týden. Pak Československo z mapy Evropy zase zmizelo, tvrdí historik Tůma

20. srpen 2018

V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 vstoupily armády pěti států Varšavské smlouvy přes hranice do ČSSR. Jak na pražské jaro reagoval svět? Historik z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma říká, že tehdy bylo problémů tolik, že jsme se na stránky světových novin dostali, ale jen na pár dnů.

„Pražské jaro určitě pupkem světa nebylo,“ tvrdí historik Tůma. „Představa o nějaké československé mesianistické roli tady byla… Z dnešního pohledu je to ale až naivní nebo legrační myslet si, že se celý svět na nás dívá s úžasem a čeká, co z toho vznikne. Tak to nebylo,“ dodává.

Reformní snahy o vytvoření nového systému, který se snažil kombinovat pozitivní prvky demokracie, tržního hospodářství a zároveň socialismu, začaly v roce 1967. „Zájem o dění v Československu tady byl a na stránky západoevropských novin jsme se vrátili asi poprvé od roku 1948. Nebyly to ale titulní, a že by to někdo vnímal jako něco zázračného, to taky ne,“ tvrdí.

Světová média o nás mluvila. Ale jen týden

Podobně to bylo i s celonárodním odporem proti intervenci vojáků Varšavské smlouvy po 21. srpnu. „Především ten první týden vzbudil sympatie a zájem světa. Československo se tehdy vrátilo na mapu Evropy. A pak zase zmizelo. Byla to taková hodina našich dějin.“ Svět měl totiž jiné starosti.

Spojené státy řešily válku ve Vietnamu, obrovské rasové nepokoje po vraždě Martina Luthera Kinga (duben 1968), vraždu Bobby Kennedyho (červen 1968). SSSR zas své spory s Čínou, taky Francií otřásaly protesty levice a v květnu tam bylo 10 milionů lidí v celonárodní stávce. Svou velkou hrst problémů měli i Němci. 

Potenciál tady byl

Čtěte takéSpeciál Českého rozhlasu Znovu 68

Čeho se ale vlády socialistického bloku v čele se Sovětským svazem zpočátku obávaly, byl možný potenciál našich reformátorů rozkolísat stabilitu zemí Varšavské smlouvy.

„Toho se opravdu Varšava, Berlín a pak i Moskva bály. Dobře míněné reformní snahy komunistů totiž pomalu ztrácely vedení nad celou společností, dokonce i nad stranou samotnou. Obava, že podobné reformy najdou odezvu i v jinde, tady opravdu byla. Jak by to dopadlo, se už ale nikdy nedozvíme. Všechno to skončilo intervencí.“

První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček 18. října 1968 během hlasování o smlouvě o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa

To se nás opravdu nikdo nezastal? „Žádné volání Západu na pomoc z Československa nepřišlo. Nějaké naivní představy tady jistě byly, ale ani v době před srpnem 68 tady nikdo nevyvíjel snahu o vytvoření nějakých alternativních zahraničně politických vazeb,“ vysvětluje historik.

Že by někdo přerušil diplomatické vztahy?

Podívejte se na vítězné snímky soutěže o nejlepší fotografii z roku 1968. Další fotky nabídne výstava

Vítězná fotografie Břetislava Hyblera s názvem Srpen 1968

Jak jsme žili přesně před 50 lety? Prostřednictvím fotek to teď připomínají Český rozhlas a společnost Czech Photo. Společně uspořádaly velkou soutěž pro amatérské i profesionální fotografy s názvem Československo – fotografie roku '68. První cena putuje za Břetislavem Hyblerem.

„Že by někdo kvůli nám přerušil diplomatické vztahy se Sovětským svazem? Nebo že by doopravdy byli sportovci zemí agresorů vyloučeni z olympiády? O tom doopravdy nikdo ani neuvažoval.“ Jistě, protesty a projevy sympatií na sobě poznaly desetitisíce emigrantů. „V cizině jistě měli snazší osud než ti, co odešli po roce 1948.“

Podle Tůmy za to zřejmě může celý reformní koncept, který byl veden snahou hlavně ničím neznervóznit Moskvu. „Taky tady byla naprostá loajalita ve všech otázkách zahraniční politiky. Reformátoři si tak chtěli vytvořit prostor, aby Sověti tolerovali nové vnitropolitické, ekonomické a kulturní reformy. Dokonce se připravoval zákon, který by víc liberalizoval cestování na Západ, a tak se mohly víc rozšiřovat kulturně-ekonomické vztahy.“ Taky byli všichni velmi opatrní i po zkušenostech Maďarska (1956).

Své sehrálo i vědomí poválečného rozdělení Evropy, které se bralo jako nesporný fakt. „Západ nikdy, až do roku 1989, nebyl ochoten riskovat válku kvůli situaci v některé z komunistických zemí. Přes veškeré sympatie a zájem veřejnosti,“ dodává historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma.  

Související