Akční program KSČ: Jako kulhavá kobyla, které ujel vlak dějin

Už od poloviny 60. let se ve stranických strukturách objevovaly názory, že dosavadní způsoby vládnutí jsou neudržitelné. Kupodivu byla KSČ v té době alespoň interně ochotná naslouchat i akademické sféře, která i po celkové decimaci společenských věd v období 50. let dokázala přicházet s inovativními nápady.

Čtěte také

O tržním hospodářství začali komunisté mluvit na jaře 1968 a vytvořili zajímavý Akční program

Cílem bylo, aby KSČ sice nepřišla o mocenský monopol, ale aby se z Československa alespoň na poměry východního bloku stala relativně prosperující země, kde se všem lépe dýchá.

Už během let 1966 a 1967 začalo v tichosti a mimo pozornost veřejnosti pracovat několik týmů, z nichž nejdůležitější byly dva: tým politologa Zdeňka Mlynáře, věnující se úvahám, jak pozměnit politický systém (práce v tomto týmu se zúčastnil i tehdy mladý asistent na pražské právnické fakultě Petr Pithart) a tým pro ekonomickou reformu vedený ekonomem Otou Šikem.

Programové prohlášení pro lepší časy?  

Čtěte také

Zdeněk Mlynář. Pragmatický reformista, nebo reformní pragmatik?

Na jaře 1968 se práce expertních týmů zúročila – měl se urychleně vypracovat dokument, který bychom dnes mohli přirovnat k programovému prohlášení vlády.

Rozdíly tu samozřejmě byly značné. Akční program měl na dnešní poměry obrovský rozsah, trpěl typickou dobovou rozvláčností a mnohomluvností. A pochopitelně byl plný rozporů.

Na jedné straně se pustil do vcelku rázné kritiky poměrů v zemi, a to i pokud šlo o politiku KSČ vůči nestraníkům, na straně druhé se pokoušel jenom kosmeticky měnit mnohé přežilé mechanismy typu Národní fronty, kde vedle sebe podivným způsobem koexistovaly loutkové „koaliční strana“, lidová a socialistická, vedle různých spolků zahrádkářů a hasičů.

Co s politickou konkurencí?

Čtěte také

Pražské jaro, invaze a Američané v roce 1968. Na otočení kormidla nebyl čas

Kardinální otázkou samozřejmě bylo, zda pustit do politické soutěže nějaké další konkurenční partaje. Například Zdeněk Mlynář měl jako centrista jasno – navrhoval co nejrychlejší svolání mimořádného sjezdu komunistické strany někdy v květnu 1968, kde by došlo ke kompletní výměně vedoucích funkcionářů.

Mělo by to dvě výhody – Moskva by se nestačila včas zorientovat a zároveň by se tím uklidnila veřejnost, která si čím dál víc přála razantní změny v politice i hospodářství země. A pokud jde o pluralitní demokracii, tam se uvidí, na to je čas v horizontu dalších let. Mlynář uvažoval maximálně o možnosti dvou stran, ovšem k detailnějšímu propracování takové myšlenky v té době nemohlo dojít.

To už nedoženeme

Čas byl ovšem klíčovým faktorem. Dubčekovo vedení se zveřejněním Akčního programu otálelo – v podstatě ležel hotový v zásuvce několik týdnů. Když pak konečně došlo v prvních dnech dubna k jeho zveřejnění, vyzněl už v porovnání s tím, kam se posunulo veřejné mínění, poměrně krotce.

Čtěte také

Vědci byli za normalizace považováni za zvlášť nedůvěryhodné, říká historik

Mezitím nastala doba, kdy se reformní straničtí funkcionáři hřáli v popularitě při veřejných diskusích a byli v šoku z podpory. Zároveň si ti prozíravější z nich začali uvědomovat, že tato podpora je časově podmíněná a že není jisté, jestli jí budou schopni přetavit v reálné reformní politické činy, které by za něco stály.

Korunu všemu nasadil fakt, že se Dubčekovo vedení s vydatnou podporou veřejnosti i od cenzury osvobozených médií zbavilo překážejícího Antonína Novotného, který 28. března 1968 rezignoval i na prezidentskou funkci.

V tu chvíli bylo zřejmé, že stranické vedení bude muset do budoucna reagovat i na další razantní veřejné výzvy, podněty a prohlášení, které už nebude mít šanci korigovat. Moderátorem diskuse se stal lid, kterým se KSČ v minulosti tolikrát oháněla. A na Akční program už byl málokdo zvědavý.