Místa doteku aneb Proč nesměla Prahu osvobodit americká armáda?

Řízením osudu a věcí politických i vojenských jsme se v roce 1945 dostali v západních Čechách na dosah demokratického světa. Ale nebylo nám dopřáno si toho pocitu užívat dlouho.

Čtěte také

Místa destrukce aneb Jak 2. světová válka změnila podobu Prahy?

Svou roli v tom sehrál i fakt, že jsme nedokázali využít okno příležitosti v rámci tzv. třetí republiky a usilovným pochodem jsme se vydali do sovětské náruče prostřednictvím československých komunistů už po volbách roku 1946.

Snad jediné, co by bývalo mohlo tento proces narušit nebo zpomalit, by bylo osvobození Prahy americkou armádou. K němu z mocenských důvodů na straně SSSR nedošlo.

Zastavte se tam, kde jste

Jak se vlastně utvářela demarkační čára? Jedna z našich národních mýtů tvrdí, že se o všem rozhodlo na Jaltě, což je ovšem problematické tvrzení.

Čtěte také

Boje o Brno, Ostravu, povstání v Plzni a Praze. Kde u nás padly poslední výstřely 2. světové války?

Bylo sice jasné, že Československo z největší části obsadí Rudá armáda, ale nakonec se americká vojska probila Německem tak rychle, že na hranici Československa dorazila Pattonova 3. armáda už 20. dubna 1945, kdy překročila hranici u Aše. V tu chvíli ještě došlo k revizi demarkační linie – nově byla stanovena přibližně na osu Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice.

Definitivní Eisenhowerův rozkaz zastavit postup vojsk pak ale přišel 7. května 1945, kdy se americká vojska dostala až za Rokycany. Příčiny byly praktické i politické.

Snahy posunout demarkační linii směrem ku Praze tu samozřejmě byly. Jak z české, tak z americké strany. Volání pražského rozhlasu o pomoc nešlo přeslechnout a bylo určeno jak Sovětům, tak Američanům.

Nakonec ale Praha čekala na příjezd sovětských tanků až do 9. května. Poté, co čeští povstalci  vyjednali odchod německé armády na jih ještě před příjezdem Sovětů a poté, co povstalcům do značné míry pomohly oddíly Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády.

Výpad do lázní Velichovek

Sám George Patton by byl nejraději o své vůli pokračoval až do Prahy a „zavolal Eisenhowerovi z první pražské telefonní budky“, jak prý zněl jeho výrok.

Masarykův dům v Lázních Velichovky|foto:Vladislava Wildová, Lázně Velichovky 1897

Ale  Eisenhoweroův rozkaz byl neúprosný – v zájmu dobrých vztahů se Stalinem (nezapomeňme, že Američané potřebovali pomoc SSSR proti Japonsku, které stále zůstávalo neporaženo) bylo rozhodnuto, že do českého vnitrozemí dál postupovat nebude.

Čtěte také

Mlha války aneb Když do vás začne pálit spojenec

Přesto se malé skupinky amerických vojáků v květnových dnech roku 1945 dostaly za demarkační čáru. Malá jednotka, která se vydala z Plzně přes Prahu a Hradec Králové až do Lázní Velichovek u Jaroměře, měla specifické poslání – dopravit do hlavního stanu Schörnerovy armády depeši o bezpodmínečné kapitulaci z Remeše.

Dodnes není zcela zřejmé, zda se maršál Schörner jednání ve Velichovkách zúčastnil osobně, nebo Američané jednali s jeho pobočníky, spíš platí to druhé. V každém případě sám maršál dokázal zavčas zmizet z hroutícího se protektorátu, a to letadlem ze Žatce ve směru na americkou okupační zónu v Německu. A ponechal celou svoji armádu jejímu osudu.

Kde padl poslední výstřel?

Poslední drama 2. světové války na našem území se odehrálo rovněž na demarkační čáře. Zbytky Schörnerovy armády oddílů Waffen SS, které předtím terorizovaly Prahu, se nakonec „zasekly“ na katastru obcí Mirotice, Čimelice a Rakovice v jižních Čechách.

Čtěte také

Rozhlas po zásahu pumy 6. května 1945

Zuřící, byť vyčerpaní Němci, kteří se za každou cenu chtěli dostat do amerického zajetí, měli nad českými partyzány jednoznačně navrch a poslední boje v okolí Čimelic byly tvrdé.

Generál SS Carl von Pückler chtěl dojednat kapitulaci pouze do rukou Američanů, ti to ale odmítli. Sovětská vojska nakonec bitvu u Čimelic rozhodla 12. května 1945. Americká posádka tu čítala jen několik desítek mužů a na místě disponovala jenom dvěma tanky, zatímco hlavním „donucovacím prostředkem“ Rudé armády byly kromě tanků také obávané raketomety zvané kaťuše.

Čtěte také

BONUS: Jako kdyby v květnových dnech vjel do lidí démon, vzpomínají pamětníci na jaro 1945

Nenápadný mlýn v Rakovicích se tak stal zřejmě stal dějištěm podpisu poslední německé kapitulace v Evropě. Krvavý aristokrat hrabě von Pückler tady podepsal nad ránem v noci z 11. na 12. května ony potupné papíry, načež nasedl do auta, odjel do domku č. 99 v Rakovicích, a tam si prohnal hlavu kulkou.

Možná právě tento výstřel mohl být posledním ve 2. světové války, alespoň ve střední Evropě.

Poslechněte si celé Téma Plus o posledních dnech války, připravil Jan Sedmidubský.