Největší bitvy studené války: Šachy jako boj o prestiž a nadřazenost
Srpen 1972. V islandském Reykjavíku se setkali dva muži, kteří spolu měli sehrát jednu z nejslavnějších bitev studené války. Sami dva. Nešlo samozřejmě o zbraně, ale o sport, o prestiž, o ideologii. Šachy byly hrou, na které si obě supervelmoci studené války dokazovaly své přednosti. A tak se Bobby Fischer a Boris Spasskij stali superhvězdami svých systémů. Jen jeden mohl vyhrát. A pro vítěze se jeho triumf paradoxně stal začátkem jeho konce.
Šachy byly po celou studenou válku hrou, ve které se nejvíc demonstrovala sovětská převaha nad Západem, zejména Spojenými státy. Víc než v kterémkoli jiném sportu v nich komunistická velmoc mohla demonstrovat svou zdánlivou intelektuální převahu.
Šachy hráli i soudruzi revolucionáři
Sovětský systém po 2. světové válce systematicky podporoval a připravoval vlastní šachovou elitu, přičemž výhodou byly mimo jiné takřka nulové požadavky na infrastrukturu. Kromě toho bolševický systém disponoval příkladem jeho ikonických osobností, které šach hrály.
Čtěte také
Kromě Karla Marxe (o něm ovšem německý revolucionář Karl Liebknecht prohlašoval, že „hraje se stejně chabě potlačovanou agresivitou, jakou předváděl v politice“) šachy hráli jak Lenin, tak Trockij, na rozdíl od Stalina a Brežněva. Stejně tak nepřekvapí, že mezi vůdci sovětských satelitů šachům rozuměli ti originálnější a inteligentnější z nich – Tito, Kádár nebo Castro.
Ovšem zároveň byly šachy pro sovětský režim vlastně i potenciálně podvratnou hrou. Protože když potřebujete jenom stůl, hodiny, soupeře, a především – tu nejlepší šachovou infrastrukturu představuje váš mozek, pak to do značné míry určuje vaši nezávislost, přinejmenším dokud vyhráváte.
Ideologie nebyla tak snadno do hry samotné přenosná, ale pochopitelně se odrážela v šachové diplomacii, v dozoru KGB nad turnaji, ve všudypřítomné kontrole hráčů cestujících na Západ a podobně.
Reakjavík 1972: nejslavnější šachy
Šachová „bitva století“ v Reykjavíku v roce 1972 mezi Američanem Bobby (Robertem) Fischerem a tehdejším mistrem světa Borisem Spasským měla od začátku příchuť osudovosti.
Čtěte také
Šlo o prestižní souboj nejen obou šachových velikánů, ale zároveň sovětského systému, vychovávajícího desítky šachových talentů, s osamělým a do značné míry excentrickým americkým géniem, který se vlastně vypracoval jako samouk, téměř bez institucionální podpory.
K zápasu málem nedošlo – Fischer měl výhrady k honoráři i k mnoha dalším podmínkám zápasu, do druhého kola vůbec nenastoupil, a jen díky Spasského velkorysosti se zápas vůbec dál konal.
Po vítězství v této slavné hře o titul mistra světa pro roky 1972–1975 na sebe hlavní pozornost pochopitelně upoutal vítěz – Bobby Fischer. Stal se globální celebritou, nějakou dobu byl zván do nejslavnějších televizních talk show, chodily mu nabídky na reklamy za miliony dolarů, ale paradoxně – přestal hrát šachy.
Dokonce odmítl nastoupit k obhajobě mistrovského titulu v roce 1975, který tak kontumačně získal Anatolij Karpov. Fischer přicházel s dalšími, v podstatě nesplnitelnými požadavky, ale lze se domnívat, že se především obával prohry.
1992: Fischer zavrhl Ameriku
V každém případě k šachovnici usedl znovu až v roce 1992 v bizarním, byť slavném odvetném zápasem se Spasským v Miloševičově Jugoslávii, kam odjel navzdory ekonomickým sankcím uvaleným na tehdy už válčící zemi.
Čtěte také
Dokonce před televizními kamerami poplival oficiální varování, které mu adresovalo americké ministerstvo financí. Za vyhraný zápas sice získal 3,5 milionu dolarů, ale po zbytek života se stal psancem s americkým zatykačem na krku.
Poté žil v Maďarsku, na Filipínách a v Japonsku, odkud ho s již neplatným americkým pasem v roce 2005 „vyprovodili“ na Island. Což byla jediná země, která mu byla ochotná udělit azyl, a ve které kdysi tak slavně vyhrál.
Bobby Fischer v té době už byl velmi kontroverzní osobností. Ač židovského původu, stal se zuřivým antisemitou, a dokonce schvaloval ve filipínském rádiu útoky z 11. září. USA se pro něj staly ztělesněním zla. Bez šachů se Fischerova osobnost odebrala do světa paranoických názorů a konspiračních teorií. Zemřel předčasně v roce 2008 v pouhých 64 letech.
Boris Spasskij: daleko od vzorného občana
A ještě jedno svědectví o jeho soupeři Borisi Spasském, které by nemělo zapadnout. Měl pověst bonvivána, člověka, který sovětskou ideologii bere s rezervou, dokonce nikdy nevstoupil do komunistické strany.
Čtěte také
Důkazem jeho osobní statečnosti je historka z šachového turnaje v Luganu na podzim 1968, kdy se pustil do hádky se sovětskými šachovými funkcionáři během bouřlivé debaty o potlačení Pražského jara sovětskými tanky.
„Čechoslováci to dělají i pro nás!“ vybuchl tehdy podle svědectví přítomného velmistra Luďka Pachmana Boris Spasskij. Což byl postoj, který mohl tehdejšího mistra světa přijít draho.
Fischer – Karpov 1975: zápas, který se nekonal
Od roku 1975 pak Sověti opět drželi otěže pevně ve svých rukou. Už od počátku 40. let ovšem řešili problém – do dělat s emigranty? Rádi uplatňovali pravidlo opustíš-li mne, zahyneš. Protože se o to postaráme, chtělo by se dodat.
Tuto taktiku uplatňovali mimo jiné vůči Viktoru Korčnému, sovětskému šachistovi, který požádal o azyl v Holandsku v roce 1976. Následně byl na šachových turnajích často vystaven bojkotu ze strany sovětských šachistů, i když během 80. let už tuto taktiku Sověti byli nuceni opustit.
Korčnoj, ačkoliv se nikdy nestal mistrem světa, si až do vysokého věku zachoval schopnost držet krok se svými soupeři – slavný a nekonečný zápas o titul mistra světa s Anatolijem Karpovem na Filipínách roku 1978 hrál, když mu bylo 47 let.
Karpovovi nakonec podlehl, přičemž právě tento zápas o mistra světa byl pro Sověty možná ještě prestižnější než slavný souboj v Reykjavíku mezi Spasským a Fischerem. Právě proto, že Korčnoj byl emigrant.
Slavné souboje „dvou K“
Především 2. polovina 80. let je pak ve znamení prestižních soubojů domácích hráčů, jejichž jména si snadno šlo splést – Karpova a Kasparova.
Každý představoval zcela jiný naturel – matematicky přesný, ale více méně na jistotu hrající Anatolij Karpov versus fantazií oplývající a riziku se vystavující Garri Kasparov. Emotivnější typ, který ale časem dokázal s Karpovem nejen držet krok, ale začít ho porážet.
Kasparov se pak v 90. letech stal průkopníkem v šachové hře proti počítačům, a dodnes se angažuje jako výrazná osobnost ruské exilové opozice proti Putinovi.
Poslechněte si celé Téma Plus o šachových bitvách, které je součástí březnového cyklu Studená válka. Každý čtvrtek a sobotu po 20. hodině ho můžete slyšet v pořadech Portréty a Téma Plus.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
