Luděk Pachman. Šachista, který si stál za svým. Až do krajnosti

Čtěte také

Luděk Pachman: Šachový velmistr skončil za komunistů opakovaně ve vězení

Hrdina i vyvrhel v jedné osobě – záleželo na úhlu pohledu a na proměnách doby a politiky. Pachmanův život jednoznačně změnila okupace Československa v roce 1968. Ač oddaný komunista, měl svědomí a byl ochoten nést následky toho, že razantně změnil víru. Důsledky tohoto obratu byly tvrdé – hlasitě akcentovaný odpor proti okupaci mu vynesl rok a čtvrt ve vazbě. To bylo i na tehdejší poměry dost.

Bobby Fischera děvčata nezajímají

Pachmanův život mladého levičáka uprostřed „národní a socialistické revoluce“ by mohl být příběhem prominenta, který se zabydlí v pozici superhvězdy požívající všech myslitelných výhod a benefitů nového režimu. Člověka využívajícího svou práci jednak jako prostředek k naplnění vlastních tužeb a ambic, jednak k vytváření vcelku bezbolestného důkazu o vyspělosti režimu, v jehož barvách vystupoval. Všechno šlo zdánlivě bezproblémově až do hlubokých 60. let.

Čtěte také

Rok 68 na vlnách: Sláva Volný šel jako jediný s mikrofonem do ulic

Pachman v první polovině 50. let působil jako šachista v rámci sjednocených odborů ROH, ale moc ho to nebavilo, nakonec odešel takříkajíc na volnou nohu. Mohl si to dovolit – například se zmíněným Bobby Fischerem držel na přelomu 50. a 60. let údajně vyrovnanou bilanci zápasů.

V archivu se také zachovala Pachmanova vzpomínka na vycházející americkou šachovou hvězdu ze zápasu v Portoroži, pravděpodobně pocházející z roku 1958. Na Pachmanův dotaz, jak se Fischerovi líbí jugoslávská děvčata, prý vycházející americký talent mávl rukou a prohlásil: šachy jsou lepší. Následující Fischerův život mimochodem dokázal, že byl vskutku tak trochu šachovým fanatikem bez reálného zájmu o okolní svět, včetně politické naivity. Zato Pachman se o politiku zajímal vždycky.

Na jednu stranu ještě v 60. letech podepsal spolupráci se Státní bezpečností (StB) a díky svým častým výjezdům nejspíš posloužil jako zdroj informací o výpravách československých šachistů na Západ, na stranu druhou StB po několika letech tuto spolupráci ukončila a spis skartovala. Podle všeho pro bezvýznamnost Pachmanových zpráv a vzhledem k jeho údajným zdravotním potížím, které jeho cesty do ciziny na čas omezily.

Pražské jaro a takzvaný obrodný proces Pachmana zastihl z valné části na Portoriku, ale situaci sledoval bedlivě a zasvěceně. Z jeho pookupačních reakcí je jasné, že toto Rusům nedaruje a že se snu o československé demokracii sám pro sebe nikdy nevzdá.

Jak se vám líbílo v Deutsche Welle?

Ještě na podzim 1968 se účastnil posledních svobodných shromáždění pražské veřejnosti v sále na Žofíně, a vystupoval tu s jinými kurážnými řečníky, jako byli Ludvík Vaculík, Emil Zátopek nebo Gertuda Sekaninová - Čakrtová.

Z Pachmanových odpovědí na otázky z publika mimo jiné plyne, že už v té době častěji mluvil ze zahraničních rozhlasů a televizí, domácí postupně normalizovaná média ho začala ignorovat.  

Čtěte také

Rudolf Battěk – veselý moralista, který tu chybí

Ve svém odporu k okupaci zůstal důsledný. K prvnímu výročí srpna spoluinicioval s Vaculíkem, Rudolfem Battěkem a dalšími odvážlivci prohlášení Deset bodů. Byl to poněkud zoufalý, ale o to velkolepější výkřik proti násilí fyzickému i duchovnímu, kterého se Husákův režim méně než rok od obsazení země dopouštěl. Tato petice také brzy dostala Pachmana do vyšetřovací vazby, v níž si bez soudu poseděl víc než rok a čtvrt. Údajné podvracení republiky. Ve vězení málem přišel o život – několikrát držel hladovku a pokusil se i zabít.

Víra v Boha a v Helmuta Kohla

Důležitou změnou a důsledkem Pachmanovy vězeňské anabáze byla víra – ze vzorného komunisty se stal vzorným katolíkem, čímž se možnost jeho sebekritiky nebo „převýchovy“ pro normalizátory v zásadě minimalizovala.

Dvouletá šikana Pachmana i jeho rodiny nakonec skončila povolením k vystěhování. Sedmdesátá a osmdesátá léta pak už pro Pachmana nejsou tolik ve znamení šachu jako spíš politiky. Nadále reprezentoval svou novou vlast, zároveň se dál zabýval teorií šachu, ale pustil se i do politiky. Stal se členem křesťanských demokratů a podílel se na volební kampani Helmuta Kohla v roce 1976.

Čtěte také

Olga Šulcová byla takový Ludvík Vaculík v sukních. Spolupráci s StB podepsala pod obrovským nátlakem

Šéf bavorské CSU Franz Josef Strauß Pachmana údajně nazýval přítelem, zároveň se ale Pachman později ostře postavil proti úmyslu předsedy CSU poskytnout skrz západoněmecké banky úvěr skomírající Honeckerově NDR  (bezmála 2 miliardy marek). Kterýžto úmysl byl ovšem naplněn.

Doma se Pachman nestal prorokem politicky ani společensky, a to ani po převratu v roce 1989. Třeba jeho celoživotní kritický názor na poválečný odsun Němců (byl toho mínění, že odsunout lze vlak nebo mrtvé zvíře, ne lidi) mu těžko mohl zajistit popularitu. Rovněž jeho pokusy o angažmá při obnovení a stabilizaci lidové strany nenašly odezvu.

Nashledanou, pane Pachmane

Na počátku 90. let Pachman vzpomínal na to, jak cestu zpět do Československa po pádu komunismu doslova proplakal. A zároveň si v rozhovoru pro rozhlas trochu pobaveně, trochu dojemně připomínal chvíli, kdy mu estébáci v roce 1972 ještě těsně před překročením hranic do Německa drželi přednášku o tom, jak se má „venku“ chovat. A hlavně – že se má navždy vzdát „politické činnosti“.

Čtěte také

Rodiče znal po hlase, jiný nemohl za umírajícím otcem. Traumata rodin, které rozdělila železná opona

Tehdy jim ironicky poděkoval za dosavadní péči a slíbil jim, že jim osobně vysloví dík i ve vysílání Svobodné Evropy. A dodal: „Ostatně se s vámi, pánové, neloučím, poněvadž se do republiky vrátím. A proto na shledanou!“ Načež se podle Pachmnanovy vzpomínky ozvali ze tmy dva anonymní celníci: „Nashledanou, pane Pachmane….“ Zvláštní moment.

Po roce 1989 se už do vlasti natrvalo nevrátil, ale pendloval mezi oběma zeměmi, a od konce 90. let už opět trvale žil v Německu. Smrt ho zastihla v bavorském Pasově v roce 6. března 2003.