Vladimir Iljič Lenin. Neviditelný dirigent bolševického puče

Na počátku 20. století se ruská říše vedená carem Mikulášem II. ocitla v hluboké politické a ekonomické krizi. Prohrála válku s Japonskem, v zemi se šířil hlad, ekonomika byla v katastrofální situaci.

K dovršení všeho vypukla 1. světová válka, ve které se Rusku nedařilo. Okamžiky postupného rozkladu říše se protínají s okamžiky vzestupu zdánlivě bezvýznamného exulanta: Vladimira Iljiče Uljanova (1870–1924).

Ruský car Mikuláš II. v roce 1917|foto:zdroj: Library of Congress, autor neznámý 2, Public domain

V dětství ho zasáhly dvě tragédie – nejprve mu v roce 1886 zemřel otec, který pracoval jako školní inspektor.

„Z hlediska formování Uljanova pak byla důležitým momentem smrt jeho bratra, popraveného za přípravu atentátu na cara Alexandra III. Následná společenská ostrakizace u Vladimira Iljiče jako talentovaného budoucího právníka, vyloučila jeho kariéru v carských službách. A tak se z něj postupně stal revolucionář. Dílem díky četbě filozofických spisů Černyševského a Marxe, dílem kvůli policejní represi a vyhnanství,“ myslí si historik Jan Adamec.

Čtěte také

Předobraz agenta 007 Sidney Reilly měl plánovat atentát na Lenina. Předběhla ho osamělá revolucionářka

Budoucí revolucionář Lenin dokončil studia v Petrohradu v roce 1891 a stále víc propadal marxismu, který se snažil aplikovat na ruské podmínky. V letech 1895 až 1898 byl poslán za revoluční agitaci na Sibiř, dalších 17 let (1900 až 1917) žil v exilu.

V Paříži, na řadě míst Německa, v Londýně a nakonec ve Švýcarsku. Právě tam jej zastihl začátek války. To už měl za sebou založení bolševické strany, která vznikla roku 1912 v Praze.

Cílevědomost hraničící s umanutostí

„Lenin vštípil bolševikům svůj pohled na to, jak bude probíhat revoluce a kdo ji provede – podle něj skupina semknutých, zocelených, profesionálních revolucionářů, kteří se stanou avantgardou polouvědomělých dělnických mas,“ popisuje Jan Adamec Leninovu taktiku před rokem 1917.

Lenin a Trocký na Sverdlovském náměstí v roce 1920|foto:Public domain, Lev Jakovlevič Leonidov

Pro Lenina to ale byla podle Jiřího Kovtuna i doba frustrací, depresí a sporů. „Všechno to politizování a taktizování vypadá v těsném prostoru švýcarského exilu malicherně až směšně. To tvrdošíjné setrvávání na zásadách ‚leninského‘ postupu… Jenže nakonec to končí zázračným obratem – revolucí a pádem carského režimu na jaře 1917 v Rusku.“

A jak Kovtun dodává, protiklad mezi Leninovou bezvýznamností na počátku roku 1917 a velikostí jeho moci na konci téhož roku nemůže být příkřejší.

Historikové se shodují, že za vším stojí Leninova totální cílevědomost hraničící s umanutostí: „Určil směr politiky, zásadní politické programové body, načasování. Konkrétní kroky, organizace, pomyslný mikromanagement, to už bylo na jeho okolí, především na Trockém, ale i na dalších,“ vysvětluje Jan Adamec.

„Revoluce“ se šesti mrtvými

V nepřehledné situaci po pádu cara se v dubnu 1917 Lenin vrátil do Ruska. Po neúspěšném červencovém pokusu bolševiků o převrat musel uprchnout do Finska a začal měnit strategii – naléhal, aby se bolševici věnovali přípravě ozbrojeného povstání. Bolševiky tehdy vydatně financovalo Německo, které chtělo v Rusku, svém válečném soupeři, vyvolat chaos.

Logo|foto:Český rozhlas

Převzetí moci bylo dokončeno 7. listopadu 1917, podle starého ruského kalendáře to bylo 25. října. Tehdejší sídlo vlády bránila před bolševiky jen hrstka kadetů a ženský prapor. Při nenápadném puči, který byl později pojmenován Velká říjnová socialistická revoluce (VŘSR), zahynulo šest lidí na straně útočníků, ve městě normálně fungovala doprava, obchody či divadla.

Historik Jan Adamec, podle kterého byl Lenin jakýmsi „neviditelným dirigentem“ bolševického puče, se v pořadu Portréty pokouší zamyslet nad významem Leninovy osobnosti pro ruské i světové dějiny a přinést i některé nové nebo známé informace ze zákulisí bolševického puče.

Celý pořad Davida Herla najdete v audiozáznamu.