Ikona bdící nad sovětským Ruskem. Popřevratový Lenin byl „velkým svůdcem“, soudí historikové

Na počátku roku 1917 bezvýznamný ruský právník a teoretik revoluce ve švýcarském exilu, na konci roku 1917 nejmocnější osobnost Ruska. Jaký byl Lenin po bolševickém puči?

„Dlouho nebylo Leninovo postavení v bolševické straně mimořádné, neexistoval důvod, pro který by měl být nekriticky oslavován. Leninova moc nebyla absolutistická. Řada klíčových rozhodnutí roku 1917 byla přijata prostou většinou Ústředního výboru, občas v rozporu s jasně vyjádřenou Leninovou vůlí,“ napsala historička Ivana Ryčlová v textu Kult Vladimira Iljiče Lenina jako sovětský kulturní fenomén.

Čtěte také

Bolševici měli po úspěšném petrohradském puči také úplně jiné starosti než budovat kult svého vůdce. Koncem roku 1917 bolševici sice formálně „ovládali Rusko“, ve skutečnosti se ale jejich moc soustředila na Petrohrad. Ani Moskvou si nemohli být moc jisti. Opozice byla velká. Bolševici prosazovali k jejímu potlačení tvrdou disciplínu. Za takových okolností byl sice Lenin nezpochybnitelnou autoritou strany, nikoli ale předmětem téměř náboženské úcty.

Lenin jako velký Krysař

Během let 1917 až 1920 byly Leninem položeny základy všech institucí sovětského režimu a vytvořen stát jedné strany s monopolem moci. Vznikl i důmyslný kontrolní aparát, který dohlížel na jednání obyvatelstva. Ani to ale bolševikům nestačilo: pod Leninovým vlivem snili o celoevropské revoluci, k níž mělo dojít každým dnem.

Logo|foto:Český rozhlas

„Leninovy odhady byly velmi nekritické. Věřil, že Rusko nezůstane opuštěným ostrůvkem, a finančními injekcemi dotoval revoluční úsilí v západní i střední Evropě,“ napsal Radomír Vlček v textu Lenin a světová revoluce. Dále uvedl: „Ačkoli se Leninovi podařilo myšlení ústředního výboru bolševiků ovlivnit tak, aby se oddalo věci revoluce v rozměru ruského impéria, ve světovém měřítku se mu to nepodařilo. Došlo jen k několika experimentům typu povstání Spartakovců či Maďarské a Slovenské republiky rad.“

Podle historika Jiřího Hanuše Lenin „dokázal mnohé strhnout svou zásadní odevzdaností určité myšlence a svou schopností ji zjednodušeně zformulovat do pochopitelných a účinných politických hesel. O jistém charismatu jeho osobnosti nelze pochybovat. O tom, že to byl velký svůdce, velký Krysař, ostatně také ne.“

Leninův kult na carský způsob

Po ztroskotání snu o globální revoluci začali ruští bolševici řešit vnitřní problémy. V zemi zuřila občanská válka, museli se vyrovnat s „vnitřním nepřítelem“ a konsolidovat moc. K tomu došlo až koncem roku 1920. V květnu 1922 Lenina postihl první ze čtyř záchvatů mrtvice, které jej později zcela paralyzovaly, připravily i o řeč a nakonec (v lednu 1924) už těžce nemocného a na vedlejší kolej odstrčeného politika připravily i o život.

Po jeho smrti se rozhořel boj o vedení strany, v němž o tři roky později zvítězil Stalin. Aby upevnil pozici, začal budovat Leninův kult: „Bolševici v politbyru, především Stalin, udělali z Lenina ikonu, člověka s nadlidskými vlastnostmi, připravujícího světovou socialistickou revoluci. Proto jeho tělo nebylo pohřbeno, ale nabalzamováno a vystaveno ve zvláště k tomu určeném mauzoleu v centru Moskvy, v těsné blízkosti Kremlu,“ napsal už jednou citovaný Radomír Vlček.

Logo|foto:Český rozhlas

„Podle Stalinových slov to mělo posloužit k semknutí občanů Svazu sovětských socialistických republik a stoupenců komunismu na celém světě. Jako by tato ikona bděla nad dalším osudem sovětského Ruska a světové socialistické revoluce vůbec. Brzy po Leninově smrti se začal tvořit i kult mýtické, bezchybné postavy. Byla v tom spousta ruské carské tradice.“

Jaký byl Lenin po bolševickém převratu v Rusku? Do jaké míry režim, u jehož zrodu stál, vytvořil podmínky pro následnou stalinskou diktaturu? Nejen na tyto otázky odpovídá historik Jan Adamec v dalším pořadu z cyklu Portréty.