František Kriegel Moskevské protokoly nepodepsal. „Pošlou mě na Sibiř, nebo zastřelí. Počítám s tím,“ řekl v roce 1968
Kolik cti, tolik hany, říká staré anglické přísloví. Týká se těch, kteří jdou takzvaně proti proudu. Takový byl i lékař František Kriegel. Názory na něj se různí, ale jistě se shodnou v tom, že zanechal nesmazatelnou stopu v naší nedávné minulosti.
František Kriegel se narodil v roce 1908 v Haliči, ale záhy se stal sirotkem. I přes to se mu podařilo dostat až do Prahy, kde vystudoval medicínu.
Aby se uživil, dával kondice. Možná i tyto životní zkušenosti a zážitky ho dovedly až k dělnické mládeži, a ve 23 letech také do Komunistické strany Československa. Také začal vykonávat praxi lékaře.
Čtěte také
Netrvalo dlouho a odešel bojovat do Španělska a pak i do Číny na bojiště druhé světové války. Působil jako válečný lékař a jeho nadřízený, americký velitel lékařské služby Gordon S. Seagrave, o něm do závěrečného hodnocení napsal:
„Dr. Kriegel v bojové službě snášel nepopsatelné těžkosti s americkými a čínskými jednotkami, neustále ohrožován nepřítelem. Ve své činnosti byl však mimořádně aktivní a schopný. Jeho činnost v jednotce si zaslouží nejvyšší ohodnocení.“ Podle historika Martina Gromana tak Kriegl byl ve válkách dohromady deset let.
Straník na plný úvazek
Když se vrátil do Prahy, pokračoval v lékařské praxi a také v práci s komunisty. Shodou okolností se stal na půl roku straníkem na plný úvazek, a to v období okolo únorového puče 1948. Velel také Lidovým milicím, a možná i proto se objevují výhrady proti jeho osobě.
„Byl skvělým organizátorem, celý život i praktikujícím lékařem, jen půl roku byl ale i politickým pracovníkem. V únoru 1948 Antonín Novotný – tehdejší tajemník – asi ,politicky onemocněl‘, a tak ho nahradil právě Kriegel. Zajistil zbraně, zajistil lidi, aby pochodovali v ulicích. Krev na rukou ale neměl, tehdy v Praze žádná krev netekla, milice byly především organizačním prvkem,“ vysvětluje Groman.
Další životní příběhy kopírují dané společensko-politické poměry. Vnitrostranické čistky, a to včetně antisemitistických motivů jen shodou okolností přežil pouze odvoláním z funkce náměstka ministra zdravotnictví. Týkaly se ho pak i postupné rehabilitace koncem 50. let.
Poslanec a reformní komunista
Následně byl zvolen poslancem Národního shromáždění a členem ÚV KSČ. Byl podporovatelem reformních snah představitelů KSČ.
„Tváří pražského jara se ale nikdy nestal. Tím, že byl ve funkci předsedy Ústředního výboru Národní fronty, patřil mezi klíčové postavy. On byl ale především realistou,“ uvádí historik Groman.
21. srpna 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy území Československa a František Kriegel byl jedním z těch, kteří byli odvlečeni do Moskvy podepsat potupné Moskevské protokoly, jak vzpomínal Zdeněk Mlynář ve své memoárové knize Mráz přichází z Kremlu.
„Všichni jsme ho přesvědčovali, aby podepsal. Ludvík Svoboda na něj křičel tak, až se Kriegel ohradil a Svoboda zmlkl. Pamatuji se, jak Kriegel řekl: ,Co se mnou mohou udělat? Pošlou mě na Sibiř, nebo mě dají zastřelit. S tím já počítám a kvůli tomu nepodepíšu.‘“
Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a František Kriegel se stal „nepřítelem státu“.
Ocitl se mezi disidenty a také jeho podpis nalézáme mezi signatáři Prohlášení Charty 77. Ale komunistou zůstal, to souviselo s jeho bytostným přesvědčením, ale také s tím, že „demokracii a socialismus od sebe oddělovat nelze a komunisté mají zvítězit v soutěži koncepcí“, jak sám uvedl v jednom svém projevu.
Hrdina a statečný chlap
František Kriegel zemřel v roce 1979. Celá 80. léta byla tato osobnost v zapomnění, nebo byla zdůrazňována jeho „špatná role“ pohledem normalizátorů. Až po roce 1989 se opět vrací do naší historie, dodnes budí ostré polemiky.
Čtěte také
Jednou z takových situací byl také návrh projednávaný městským zastupitelstvem Prahy 2 v roce 2014, aby mu bylo uděleno čestné občanství městské části. Uděleno mu nebylo a mezi výhradami byla jeho komunistická minulost.
Můžeme tak přemýšlet o Františku Kreiglovi, o situaci, o celém jeho životním příběhu, o kontextu doby. Ale i o tom, zda a za jakých okolností může člověk napravit své omyly a chyby.
„Byl hrdinou v srpnu 1968. Ale to, že se stal hrdinou této chvíle, souvisí s tím, že to byl statečný chlap. A dokázal se za své chyby omluvit,“ uzavírá historik Martin Groman.
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiu.
Související
-
Viliam Šalgovič režíroval první hodiny okupace v srpnu 1968. Po sametové revoluci spáchal sebevraždu
První měsíce roku 1990 byly nabité událostmi, na které se už zapomnělo. Patří k nim i sebevražda politika Viliama Šalgoviče – muže, který pomohl Sovětům během okupace 1968.
-
Rusko nás jen provokuje. Na místě je střízlivost, ale i důslednost, myslí si novinář Pazderka
Má návrh ruského komunistického poslance Jurije Sinělščikova šanci na úspěch? Změní historii? Host: Josef Pazderka, novinář a znalec ruského prostředí.
-
Po srpnu 1968 mohli funkcionáři prásknout dveřmi, ale oni se nechali ponižovat, říká Pithart
„Porážka není hanba. V roce 1968 jsme nemohli vyhrát, ale způsob porážky byl zcela v našich rukou,“ říká bývalý politik Petr Pithart.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
